Bla bla bla

Recenze

1. dybbuk – 16. 2. 2018

   iLiteratura, 20. 2. 2007

   Věra Suková

   Na trhu se nedávno objevila graficky vydařená knížka se značně matoucím názvem Bla Bla Bla, jejímž autorem je mladý a nadějný italský spisovatel Giuseppe Culicchia. Možná mohla být jako první přeložena některá z jeho dalších knih, ale kostky již byly vrženy a nyní nezbývá než čekat, co na to čtenář řekne.
   Neschopnost komunikace, nevolnost ze současného světa, ztráta sebe sama, do těchto tří hesel by se dala shrnout obsahová charakteristika této útlé knížky. Oproti autorovým předchozím humorně laděným prózám je to docela tvrdý oříšek. Může za to nejenom téma (úpadek jednoho lidského individua), ale také, a možná především, forma, kterou je kniha napsána – papírové stránky se staly svědky jakéhosi stylistického experimentu. Autorovi nelze upřít, že se mu právě neobvyklým použitím jazyka skvěle podařilo přenést na čtenáře nevolnost svého hrdiny (místy dokonce tak, že je to až neúnosné, což je konec konců v dokonalé symbióze s neúnosnou životní situací protagonisty).
   Jazyk vypravěče-protagonisty postupně degraduje paralelně s jeho upadající životní situací. Z řadového zaměstnance žijícího na úrovni tuctové střední třídy a se vcelku slušným slovníkem se z něho stává hladový bezdomovec používající čím dál častěji hrubé výrazy. Vyvrcholením je pak vulgární verze modlitby, kterou odříkává na pokraji propasti dělící ho snad mezi životem a smrtí, smrtí v zapomnění a ve „sračkách“ (nelze se ubránit použití tohoto výrazu vzhledem k jeho frekventovanosti v druhé půli knihy). Naléhavost jeho jazyka je navíc akcentována i častým opakováním stále stejných výrazů, které se v některých pasážích mění ve výkřiky zoufalství.
   Existenciální úzkost hrdiny se však odráží nejenom ve slovníku, ale také ve způsobu, jakým sám vnímá své okolí. Jeho popisy lidí – „šílené myšky a pokusná zvířátka“ (s. 17), o něco dále drsnější „maso, kosti, organické tekutiny, membrány, chrupavky“ (s. 23) nebo ještě dále „krev, sperma, sliny, žluč, chcanky, hovna uvnitř nepatřičných těl uvnitř sériových obleků“ (s. 24) – jsou vskutku až surrealisticky syrové. Postupně ztrácí schopnost s kýmkoliv komunikovat a jedinými partnery do diskuze mu jsou nakonec jen tři polonahé figuríny hledící nepřítomně přes sklo výlohy.
   Vnímání vlastní existence tak ve společenském kontextu prochází u hrdiny určitou gradací. Zpočátku se staví do pozice kritika společnosti poukazujíce na její negativní stránky a pohlížeje na své okolí snad až s pohrdáním. Poté dochází k prvnímu zlomu, kdy hrdina naléhavě pocítí nutkavost vymazat vlastní totožnost a snaží se utéci sám před sebou. Svoji identitu skutečně ztrácí – zavěsí telefonní sluchátko, „aniž ví, kdo je“. Na samý závěr je jeho vnímání světa a sebe v něm doslova katastrofické (tam venku je jen „apokalypsa chodců a aut“), završené otčenášem všech vyvrhelců.
   Protagonista knihy tedy volí jako řešení existenciální krize únik ze spárů konzumní společnosti; jeho snaha je o to větší, čím více mu okolí nabízí pomocnou ruku, kterou on stále vehementněji odmítá, aby tak se světem, a potažmo se sebou samým, neměl opravdu už nikdy nic společného. Nakonec ztratí povědomí o svém já a cíl, který si tak vytyčil, tj. vymazat svoji existenci ze světa, je prakticky dosažen. Za celou dobu se nedozvíme ani jeho jméno, anonymita a utopení se v kolosu moderního velkoměsta jsou tak dokonalé.
   Při četbě člověk na více místech pocítí nutkání knihu odložit a nechat rozečtenou na dobu neurčitou. A nelze se tomu divit. Značně depresivní téma spolu se zvoleným stylem je jistě zajímavý experimentální kousek, který ale kromě experimentování samotného nepřináší nic objevného. Téma existenciální krize je v tomto případě sice stále akcentováno, avšak zároveň se jaksi rozplývá pod tíživou expresívností výrazů.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 16. 2. 2018

   A2, 4/2007

   Ivo Krobot jr.
   Bar Sport a Bla bla bla

   Dvě tváře dvou generací současné italské literatury
   V krátkém období vyšla v českém překladu díla dvou současných italských autorů, které spojuje upřímné vidění země, ve které žijí. Ačkoliv je od sebe dělí celá generace i odlišný způsob psaní, budoucnost Itálie je pro ně jedno velké slzavé údolí.
   Píše se rok 1976. V Itálii řádí rudé brigády. Po výsledcích parlamentních voleb se reálně rýsuje „historický kompromis“ mezi křesťanskými demokraty a komunisty. „Nekompromisně“ o sobě dává vědět punkové hnutí. Vychází knižní prvotina boloňského rodáka Stefana Benniho Bar Sport. Bývalý romantický zpěvák kýčovitých ploužáků a obchodní zástupce s nemovitostmi Silvio Berlusconi ještě netuší, kolik plastických operací v životě podstoupí. V mysli tehdy jedenáctiletého Giuseppa Culicchii, vášnivého čtenáře a fanouška skupiny Sex Pistols, se začíná rodit touha stát se spisovatelem.

   Pomsta starého moučníku
   Debut Bar Sport italského spisovatele Stefana Benniho je kritikou považován za „klasiku“ moderní italské humoristické prózy. Třicet let po prvním vydání se konečně objevuje i na našem knižním trhu.
   Benni, jehož tvorba vyniká bohatou fantazií (autor sám pořádá semináře o imaginaci), hravostí (snad pod vlivem oblíbeného jazzu), svéráznou ironií a satirickým pohledem na svět, se do povědomí čtenářů zapsal především svou „benničtinou“; originálním jazykem, plným složenin a novotvarů, jimiž dokáže podmanivým způsobem zdůraznit charakteristiku slova či slovního spojení, jež se mu při popisu dané věci či skutečnosti jeví jako nejvýstižnější. Této lingvistické libůstce odpovídají i názvy jeho románů jako např. Časoskokan (Saltatempo, 2001, česky Havran, Praha 2003, přeložila Alice Flemrová) nebo Podivínsko (Stranalandia, 1984, česky Periplum, Olomouc 2004, přeložila Jana Sovová).
   Bar sport se skládá ze šestadvaceti povídek a „Historického úvodu“, v němž autor čtenáře seznamuje s některými obzvláště povedenými historkami, jež se vztahují k dějinnému vývoji oné posvátné společenské instituce, kterou pro Italy byl, je a nepochybně bude bar. Benni zahajuje svůj nechronologicky řazený exkurs pravěkem, přes starý Řím a Řecko se dostává do středověku a končí francouzskou revolucí. Tak například Aristoteles, aby se uživil, prý dva roky pingloval v baru „Porcus rotitus“; Pythagoras vymyslel svou slavnou větu proto, že ho neustále někdo šidil na účtech od piva; D’Artagnan nesnášel hluk hracích automatů a každého, koho u nich nachytal, vyzýval na souboj a Girolamo Savonarola, rozhněván zkorumpovanou šlechtou, uvedl na trh kávu bez kofeinu.

   Budoucnost Smutnálie
   První z řady Benniho krátkých povídek vypráví o „pomstě“ Luisony, velmi starého moučníku, jenž je ve vitríně baru již od roku 1959 a jejž snědl náhodný obchodní cestující z Milána. Dotyčný je za všeobecného opovržení okamžitě vykázán a o necelou hodinu později nalezen na toaletách jednoho motorestu v Modeně sužovaný děsivými bolestmi.
   Poté, co je čtenář obeznámen s rozličnými barovými atrakcemi (biliár, flipper, stolní fotbálek, karetní hry), následují další, o něco obsáhlejší příběhy a portréty: Co je to opilec, Děcko se zmrzlinou, Barový playboy, O Popellinovi, Vivat Piva, Jedem fandit (fotbalové téma samozřejmě nemůže chybět) a další. Bennimu, jehož tvorbu zřetelně ovlivnily pohádky, fantastické příběhy či třeba Ariostův Zuřivý Roland, se s bravurou jemu vlastní daří přirozeně pohybovat mezi realitou a fantazií tak, aby co nejpřesvědčivěji vykreslil „skutečnost“ jednotlivých postaviček a jejich osudů: ať už se jedná třeba o znalce filosofie a ženského pozadí profesora Piscopa, „gumičkového střelce“ Myšáka Záškodníka; barového dědečka nesnášejícího debaty o sportu – plného naivity a kataru; barového pomocníka a nebezpečného cyklisty Cinna, pokladní Claru s brýlemi a nádherným poprsím ve tvaru velbloudích zad, které si vyloží na kasu, aby bylo pěkně na očích, apod. Ačkoli autor hojně užívá nadsázky a ironie, svým protagonistům se nevysmívá, naopak s nimi soucítí a vyzdvihuje lidský rozměr jejich chování.
   Ačkoli se může zdát, že máme co do činění se zábavným, přístupným, nekonfliktním a masově populárním spisovatelem (následovaly další dva úspěšné díly Baru: Bar pod mořem (Il bar sotto il mare, 1987), a Bar Sport Dvatisíce (Bar Sport Duemila, 1997), není to pravda. Benni je prototypem moderní, renesanční (básník, publicista, organizátor hudebních a kulturních akcí), ale velmi kritické osobnosti. Snad nikdo se k současné politice a italské populárně mediální kultuře – především televizi, jejímž ztělesněním je „krásný a úspěšný Berlusca“ (Silvio Berlusconi) – nestaví ve svých sžíravých komentářích, článcích a veřejných vystoupeních tak kriticky jako on (ne náhodou nazývá Itálii budoucnosti výstižně „Smutnálie“). A i to je důvod, proč se tvorbě Stefana Benniho dále věnovat a doufat, že se v blízké době setkáme s jeho dalšími díly ve stejně kvalitním překladu, jako je ten Alice Flemrové.

   Na samé dno
   Diametrálně odlišné literární spektrum, jak tematicky, tak formálně, reprezentuje o generaci mladší Giuseppe Culicchia, s jehož tvorbou se český čtenář setkává vůbec poprvé. Literárních kvalit tohoto turínského rodáka, který bývá řazen k nejvýznamnějším představitelům generace debutující na začátku posledního desetiletí 20. století, si poprvé povšiml významný nonkonformní prozaik P. V. Tondelli, jenž mu pomohl vydat několik povídek v „undergroundové“ antologii Papergang Under 25 III (1990), kterou sám řídil. Culicchia (ovlivněný autory jako Hemingway, Bukowski či Thomas Bernhard) vydává v roce 1994 svůj první a kritikou doposud nejuznávanější román Kolo, kolo mlýnský (Tutti giù per terra, za který dostává cenu Premio Montblanc a Grinzane Cavour pro začínající autory. Podle této knihy byl rovněž natočen film v režii Davida Ferrariho. Zatím poslední autorovou prózou zůstává Říše divů (Il paese delle meraviglie; 2004).
   Culicchia se v celé své tvorbě zabývá existenciálními problémy, jež sužují moderního člověka v dnešním přetechnizovaném světě. Hrdina románu Bla bla bla (1997) se jednoho dne, když čeká před záchodky obrovského nákupního střediska v blíže neurčené metropoli (snad autorův oblíbený Berlín?) na svou ženu, rozhodne zmizet, zpřetrhat všechny vazby a pouta k minulosti, opustit rodinu, být znovu svobodný, nebýt nikým. Nestojí o pomoc, chce být dobrovolně sám, snaží se vymanit ze stereotypních mechanismů společnosti. Nechá se však vláčet anonymní masou, ocitá se bez finančních prostředků, ztrácí se sám sobě a propadá na samé dno, až ke konečné destrukci; jen ta pro něj totiž znamená vysvobození. Jeho monolog plný strachu, úzkosti, černého humoru je nemilosrdnou obžalobou onoho „bla bla bla“: bezcitnosti, přetvářky a pokrytectví života a mezilidských vztahů v anonymitě velkoměsta. V jednom momentě autor s pirandellovskou existenciální naléhavostí apeluje na čtenáře: „Můžeme být, aniž bychom museli být někým?“

   Špína a luxus
   Po formální stránce se Culicchia, tento „nový Kubrick psaného slova“, jak autora nazval v recenzi na Bla bla bla jeden italský kritik, poněkud překvapivě vzdaluje své klasické románové tvorbě. Volí krátké věty, úsporné vyjadřovací prostředky, úderný, od jakýchkoli lingvistických „parádiček“ oproštěný jazyk, jenž svou intenzitou naplňuje vizi autorem nepřímo proklamované „punkové“ estetiky, užívá aliterace, opakování, vkládá části reklam a nedodržuje interpunkci. Text díky své naléhavosti, sevřenosti a snové, téměř halucinogenní atmosféře v mnohém připomíná literární tvorbu „rockových solitérů“ Michaela Giry (Konzument, česky Maťa, Praha 2003), Lydie Lunchové (Paradoxia, česky Maťa, Praha 1999) či Henryho Rollinse (Blues černýho kafe, česky Maťa, Praha 1998), v určitých momentech formálně i obsahově přerůstá v jakousi obsedantní nihilistickou litanii: „ó ano, pokřtěný, biřmovaný, s maturitou, s vysokoškolským diplomem… dej nám dnes sračky naše vezdejší, ser na naše úsporné kuchyně, ser na otce, matku, syna i Ducha svatého, ser na pracovní dobu, nařízení, platy, dvojité směny, povinné ručení, složenky za plyn, ser na nás a na naše sráče, tak jako my na ně sereme, a vyser se i na sebe, na věky věků, amen…“.
   Na rozdíl od Benniho, jenž vidí osud Apeninského poloostrova, této „Smutnálie“, sice pesimisticky, leč smířlivě, zachází Culicchia ještě dále, když sarkasticky přirovnává Itálii k supermarketovému hlávkovému salátu se zálivkou, jenž „připomíná pach skládky pod širým nebem“.
   Bla bla bla určitě nepatří mezi zásadní počiny italské literatury přelomu tisíciletí, a to ani v kontextu Culicchiovy tvorby, je však mimořádně aktuální, autentickou a zneklidňující postmoderní zpovědí o osobní vzpouře citlivého jedince v anonymní metropoli, přeplněné odosobněným luxusem a dobře maskovanou špínou.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 16. 2. 2018

   Lidové noviny, 15. 2. 2007

   Ondřej Horák
   Chci jen vdechovat a vydechovat

   Je možné v dnešním světě nebýt nikým? Hlavní hrdina knihy Bla bla bla italského autora Giuseppeho Culicchii se o to vydatně snaží.

   Je ráno nebo dopoledne. Anebo třeba podvečer. A vy už máte všeho opravdu dost. Čeho konkrétně? Konkrétně je toho víc a všechno dohromady to skládá přesně ten pocit, že už máte všeho opravdu dost. Všech těch společenských roh‘: rozhodný manažer, hodná dcera, dobrá milenka, spolehlivý manžel, pohotový expert, starostlivá matka, nadějný fotbalista či představitel záporných hrdinů… Většina lidí tento chvilkový stav překoná nebo jej v sobě zcela udusí. Ze zbabělosti či proto, že si hned uvědomí: Co by ale bylo pak? Málokdo je schopen reagovat impulzivně a všechny ty skafandry společenských rolí ze sebe servat. Hlavní hrdina a zároveň vypravěč novely italského autora Giuseppeho Culicchii (1965) to „dokáže“: Jednoho dne o dovolené, pří čekání před toaletou obchodního centra, jej zasvědí „neposlušné tenisky“ a než se jeho – přítelkyně či manželka? – vynoří zpoza dveří, „vezme dráhu“.
   „Procházím se po městě. Vde-chuju. Vydechuju. Kladu jednu nohu před druhou. To je všechno. Moc mi toho nezbylo… Ale jsem unavený z převleků. Chci jen vdechovat, vydechovat, klást jednu nohu před druhou. Zkusit už nemuset nikým být.“ Culicchiův hrdina se usídlí v podnájmu u jedné opuštěné ženy, která mu prokazuje náklonnost, on šijí však nevšímá.
   Později se také seznámí s dívkou z protějšího domu. Přijela z jednoho skandinávského ostrova jako ou pair, ale rodina není doma. Vypravěč tak má na čas parťáka pro dny naplněné bloumáním městem. Eva je velkoměstským prostředím fascinována, nota bene když čerpá z kreditní karty, již v domě nechali její „zaměstnavatelé“.

   Slovník potřebný k přežití
   Ve výborném doslovu překladatelka Alice Flemrová situaci Culicchi-ova hrdiny přirovnává k postavám Sartrovýni či Camusovým. To je jistě pozoruhodný kontext a není nijak od věci, také hlavní postava Bia bia bia se nachází v „existenciální krizi“. Nicméně Giuseppe Cullicchia intenzity děl svých předchůdců bohužel zdaleka nedosahuje. Vypravěč Bla bla bla (1997) je totiž tak upovídaný, že je to s jeho náhledem na svět ve značném protikladu.
   Životní pocit, který mu autor přiřkl, se tak totiž notně rozmývá. Zkrátka i jeho „bia bia bia“ zatouží čtenář ze sebe po chvíli svléci – přestat knihu číst. A to navzdory tomu, že některé pasáže jsou opravdu výstižné: „Biftek. Salát. Hranolky. Pivo. Kolik to dělá. Děkuju moc. Na shledanou. To je víceméně veškerý slovník potřebný k přežití ve velikém městě s několika miliony obyvatel.“
   I podle výčtu autorových děl v doslovu se ovšem zdá, že Culicchia tvoří až příliš snadno či alespoň příliš spěšně. Jako by obětí tohoto přístupu byl i vypravěč Bla bla bla. Místo usebraného člověka, který se rozhodl vystoupit ze světa plného těkavých pohybů a rychlých fórků, čteme málem zpověď žvanivého slimejše. Tento efekt se dá přirovnat k situaci, kdy přijde pacient k doktorovi a místo diagnózy a receptu do lékárny mu je naservírována hodinová abstraktní promluva, následkem čehož začne pacient své potíže raději bagatelizovat a už jen touží odejít a vykurýrovat si je svépomocí.
   Což ještě neznamená, že se jedná o text podprůměrný, ale daleko více jde o vyjádření zklamání, které přichází po fázi nadějného očekávání. Neboť číst si dobrou knihu o těchto záležitostech by bylo nanejvýš pozoruhodné, ne-li potřebné – nahlédnout, jak se potácíme v městském labyrintu, jako „bychom nemohli nalézt jednak cestu ven, jednak souvislost vlastních kořenů a vzpomínek se současným „životem po životě“.
   Bohužel to, co chtěl Giuseppe Culicchia říci, o mnoho předčí to, jakým způsobem to řekl. Ze by se autor chytil do vlastni pasti? Vyprávěje o únavě z povrchnosti mluví povrchně, navíc samotný vývoj situace hlavní postavy vyznívá dosti nevěrohodně.
   Nebýt opravdu nikýn; je totiž daleko těžší než o tom jen mluvit. Protože vyproštění se ze všech dosavadních rolí ještě neznamená, že člověk následně nebude donucen vystupovat v roli jiné, rovněž svíravé, či dokonce těžko změnitelné: třeba tajemného cizince nebo rovnou bezdomovce.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 16. 2. 2018

   Host, 1/2007

   Jiří Špička

   Nakladatelství Dybbuk vydalo ve velmi zajímavém výtvarném provedení román Bla bla bla od Giuseppe Culicchii (*1965), kultovního spisovatele mladých italských čtenářů. Počin je to chvályhodný, neboť tak máme konečně k dispozici příklad italské „generační literatury“, která zažila velký rozkvět na konci 80. a v 90. letech jako výraz životního pocitu mládeže traumatizované stavem civilizace, prázdnotou každodenního života, společenskou nerovností, arogancí bohatých, o nešťastných láskách ani nemluvě.
   Culicchia pojal kritiku společnosti mnohem vážněji a systematičtěji než jeho vrstevníci a naše kniha je závěrem jakési trilogie o vzdorném mládí (Tutti giu per terra), dočasném konformismu (Paso doble) a vzpouře (Bla bla bla). Hrdinou knihy je mladý muž, který se jednoho dne při návštěvě cizího města rozhodne zmizet ze svého života. Celé dny vysedává v pronajatém pokoji nebo bloumá po městě, a jak mu docházejí peníze, je stále zarostlejší, špinavější a hladovější. Neví, co dál, co s ním bude, až přijde na mizinu, cítí se osamělý, ale nechce se s nikým bavit, provádí věci, které by jako racionální člen lidské společnosti nikdy nedělal: vystřihuje si fotografii z občanského průkazu a lepí ji na erotický inzerát, telefonuje své mrtvé matce, poslední peníze utrácí u kadeřníka za extravagantní účes. V jeho novém, posléze bezdomoveckém životě Culicchia přímočaře a programově ukazuje všechny absurdnosti moderní euroatlantické civilizace: neobyvatelnost velkoměsta, všudypřítomnost reklamy, zrádnost slev, závislost na práci a na televizi, odcizení a lhostejnost.
   Ne že by Culicchia neměl při své epochální obžalobě v řadě věcí pravdu, ale jeho kniha má dva velké nevyřešené problémy: jeden kulturně-ideový a jeden umělecko-řemeslný. Culicchiův příběh je originální tím, že nekončí osvícením, novou láskou, návratem do středostavovského života či odchodem do nějaké bukolické idylky. Hrdina vytrvá ve svém bezdomovectví a za svou pravdu je hotov zaplatit cenu nejvyšší. Avšak poznává (žádná to novinka), že lidské společnosti se nemůže úplně vyhnout a pokud nechce umřít (a to nechce), nějakým způsobem s ní musí kolaborovat. Východiskem je konzumace odpadků této nenáviděné společnosti a příležitostné krádeže – tedy řešení zajisté nehodná člověka, který se postavil zkaženosti civilizace. Oproti některým recenzentům a Alici Flemrové v doslovu si nemyslím si, že toto jednání má co do činění s filozofickou spekulací Luigiho Pirandella a jeho románem Jeden, nikdo, stotisíc. Náš hrdina je totiž filozoficky zcela dezorientovaný a není schopen žádného existenciálního experimentu. Jeho vzpoura je gestem romantickým, vzhledem k tomu, že spor já (tj. konkrétní lidství, vnitřní rozpolcenost, bezmoc) x společnost (tj. neporozumění, nepřátelskost, nízký kalkul, represe) je typickým půdorysem romantických románů. Rozdíl tkví v tom, že náš neoromantický a vyhořelý hrdina není v pravém slova smyslu kladný, ale chová se jako poraněné zvíře, které odmítá pomoc nebo se za ni mstí, a že jeho vzpoura, v duchu o něco modernějšího nihilismu, nevede k hrdinské smrti, ale doslova k ušmudlanému kompromisu.
   Druhým problémem knihy je obehranost Culicchiových postřehů, nejen dnes, ale i v Itálii roku 1997. Pokud autor chce, aby jeho text byl literaturou, nesmí zavalit čtenáře snůškou samozřejmostí a banalit, které si můžeme přečíst v novinách, slyšet v rádiu, které, stejně jako počasí, už jsou bezmála součástí každodenní konverzace a které už byly dokonce zrecyklovány marketingem. Literatura je hra, metafora, ironie, nadsázka, sdělení, které zůstává nedopovězeno někde mezi řádky, v podobném tematickém okruhu úspěšně pěstovaná na široké škále od surreální imaginace Borise Viana až po reklamní speech Alda Noveho. Zde je však sdělení přímočaré a odpovídá mu také přímočarý styl „bla bla bla“ – použitý záměrně, musíme dodat, ale ne proto méně stereotypní. Plochý, nihilistický jazyk tká nedějový text, popisuje hrdinovy stavy a bloumání, občas přerušená krátkou epizodou (vstup do obchodu, setkání s bytnou), a jeho zoufalá, prázdná gesta pramenící z deprese a osamění. Odcizení je zobrazeno zejména sáhodlouhým vyjmenováváním prvků městského prostředí, které takto ztrácejí význam a souvislosti, rozpadem živých bytostí (obraz lidských těl do částí a údů, jimiž jsou nacpány dopravní prostředky) a pejorativními metaforami („želatina silničního provozu“; Big Mac vyvolávající „mastné a smrduté střevní plyny, jež „jsou pravou povahou kapitalismu“). Ve svém spravedlivém hněvu si autor bohužel neodpustí ani laciné schematismy, jako jsou nabídka jisté dámičky, že od našeho zbědovaného protagonisty výhodně odkoupí ledvinu, nebo vyprávění o hrdinově bratrovi, původně levicovém aktivistovi, který zpronevěřil peníze svých soudruhů a investoval je do výroby neprůstřelných vest pro policisty.
   Culicchia chtěl napsat velmi rozzlobenou knihu a nastavit nemilosrdně zrcadlo dnešní zkažené civilizaci, ale z tohoto chvályhodného záměru vzešel rozpačitý a bezzubý výsledek. Tak jako protagonista neuspěl v boji proti společnosti, neuspěl ani Culicchia jako rapsód tohoto hrdinství. Nejlépe tato kniha poslouží příštím generacím jako pramenný materiál o tom, jak vypadala evropská velkoměsta na konci 20. století v očích svých kritických obyvatel.

   zobrazit celou recenzi