A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál

Recenze

1. dybbuk – 5. 9. 2019

   skandinavskydum.cz, 25. 7. 2019

   Zdenka Obrová
   Příběh na tři nadechnutí

   Potkala jsem ho tam, kde bych to vůbec nečekala. Ležel přede mnou na piknikové dece v parku před planetáriem a tvářil se, že se neznáme. Akce „přines knihu, odnes knihu“ nebyla rozhodně určena pro mě, protože jak bych mohla něco odnášet, aniž bych něco přinesla. Přesto však jedna z knih přilákala mou pozornost. Připadala mi povědomá, až po chvilce mi došlo, že jsem ji měla před chvilkou v ruce na stánku se severskou literaturou. Po prolistování několika stránek skončila knížka opět na pultu. Kdo by chtěl číst o smrti a o ztrátě a o hledání naděje, když to, co má být pokračováním, nenávratně a nenahraditelně zmizí.
   Ten příběh jako by mě pronásledoval. Vzala jsem ho znovu do rukou, trošku víc připravená na to, co v něm najdu. Ale přesto, nebo možná právě proto, neprošel ani druhým výběrovým řízením a přistál opět na dece. Jenže aniž bych to tušila, přisedla jsem vedle té, která mu pro českého čtenáře vdechla život. A po krátkém povídání bylo něco jinak. Chtěla jsem ho poznat.
   Vztahy se rozpadají. Rodiče by neměli pohřbívat své děti. V hlavní roli Smrt. Sbližuje i odděluje. To když není odvaha mluvit o tom, co se děje pod povrchem, v hloubkách hlubších než solné vrty. V těch hloubkách, kam je tak těžké pustit paprsek světla.
   Johnny a Kari. Vera a Ann. Na ztrátu nejde duši připravit. Je pokaždé nová, pokaždé nečekaná a pokaždé neslitovná. A nepomůže vyměnit Ameriku za Norsko. Stíny minulosti s námi cestují a nepotřebují pasy ani víza.
   Johnny teskní společně s Brucem Springsteenem, rodákem z New Jersey, z místa, které patří i jeho dětství a mládí. Umí plakat, umí vyprávět o tom, co bylo, ale hlavně umí sdílet obsahy, které nejde rozumem pochopit: ztrátu svých holčiček, Very a Ann… Pohybují se po smyčkách jeho paměti a nedají se odehnat. Pravdou je, že se o to Johnny ani nesnaží. Jako by přes všechnu bolest a zmatek jeho duše věděla, že to, co není přijato, nemůže být ani vykoupeno.
   Ne tak Kari, jeho žena a matka bez dětí, přestože je tady Marita, nečekaná, náhradní, dítě smutku, memento, jako kopie svých malých sestřiček, o kterých jejich matka odmítá mluvit. Kari je popření, snaha zapomenout, snaha o rozpuštění smutku v alkoholu a sexu, snaha o nalezení nějaké tajemné formule, co přinese jednou provždy vysvobození. Jenže to by tady nesměla být malá Marita se svou věčnou otázkou… Jak to bylo dál?
   Norsko chladu a popírání, AMERIKA plná slunce, co všechno obnaží. Ukazuje Maritě staré fotky, mluví k ní v textech písní, ve vzpomínkách. Tady se může o bolesti, strachu a ztrátě mluvit. Stíny tak nabývají ostřejších kontur, nerozbíhají se do stran, nevylívají se z břehů jako řeka při záplavách. A s takovými stíny je možné jít dál.
   A co ty, Marito? Jdeš mezi Johnnym a Kari, držíš je za ruce, spojuješ to, co se rozpadá. Cítíš sílu, která rozděluje a trhá uvnitř na dvě části. Nakonec se stejně musíš pustit. Jaké to je, být navíc, nahrazovat někoho, koho jsi neznala. Jaké to je, být mezi Kari a Johnnym. Jde v tom dospívat a dospět? Jde v tom růst a přerůst minulost, co nenávratně zmizela a přitom nikdy úplně neodešla? Jak to bylo dál?
   Přečetla jsem Tě na tři nadechnutí. A ani po posledních stránkách Tě nechci pustit. Vracím se, poslouchám The River a lituji, že jsem New Jersey poznala jen v podzemce a přitom jsem byla takový kousek od místa, kde začala etuda o bolesti ze ztráty. Jsem víc Johnny než Kari, víc Marita než Johnny. Jsi smutný, hledat v Tobě naději je nesnadné. Ale i přes všechny smutky, co jsi ve mně probudil, jsem Tě ráda potkala…

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 15. 4. 2019

   Literární noviny, 24. 1. 2019

   Markéta Glanzová
   Když zemře dítě, svět se točí dál…

   Ztráta dítěte dozajista není v literatuře novým tématem, Pedro Carmona-Alvarez jej ale v románu A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál zpracovává tak, že to stojí za povšimnutí.
   A co se stalo pak? Tuhle otázku nejraději pokládala v dětství Marita, hrdinka románu A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál , všem členům rodiny a chtěla do nejmenších detailů znát rodinnou historii. Ta však byla zahalena temným stínem. Hrdinčiny dvě sestry tragicky zemřely ještě před jejím narozením a Marita až později zjišťuje, nakolik to ovlivnilo její vlastní dětství. „Zvláštní. Jak se dětství vždycky zdá úplně obyčejné, dokud člověk nedospěje a nezačne ho probírat s ostatními. Teprve v tu chvíli si to uvědomí. Všechny ty zvláštnosti. V tu chvíli vidí jasně a pochopí, že mu vždycky jasné byly.“
   Pedro Carmona-Alvarez (*1972) je norský spisovatel chilského původu a autor několika básnických sbírek a románů. Kromě toho se věnuje i redaktorské práci, překladatelství a své hudební skupině Sister Sonny. Hlavním tématem jeho románu A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál z roku 2012, který už byl přeložen do několika jazyků (do češtiny Jitkou Jindřiškovou), je ztráta dítěte a schopnost vyrovnat se s touto ztrátou.
   Ačkoli po tragické události nic není (ani nemůže být) stejné jako dřív, čas plyne stále dál. To platí i pro Američana Johnnyho a Norku Kari, kteří prožívali šťastné manželství v USA, ale nyní musí udělat radikální řez za svou minulostí a uniknout před přízraky, které je pronásledují a jimiž se v jistém smyslu sami stali. Logickým východiskem se zdá být odjezd do Norska, odkud Kari pochází. Stačí ale změna místa k tomu, aby mohli začít znovu?
   Dominantou románu je jeho velmi strohý až minimalistický styl. Slova tu jdou až na samotnou dřeň, každé z nich zapadá přesně na své místo a žádné není nadbytečné. Autor navíc využívá proměnlivé vypravěčské perspektivy, a to nejen v rámci kapitol, ale dokonce i na úrovni jednotlivých odstavců.
   Postava Kari, matky Marity, je pak vždy popisována zvenčí a čtenář nemá možnost nahlédnout hlouběji do jejího nitra. V románu vystupuje jako poměrně chladná a těžko proniknutelná postava, čemuž odpovídá i zvolená vypravěčská strategie, jež staví čtenáře na roveň ostatních románových postav, neschopných ke Kari blíže proniknout.
   Autor také nezapře svou lásku k hudbě. Je to právě hudba, která Johnnymu pomáhá utišit jeho zármutek a zaplnit prázdno v duši. Vyprávění tak ozvláštňuje množství vášnivých debat mezi protagonisty románu o kladech a záporech různých zpěváků či alb, objevují se i úryvky z konkrétních písní. Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že je odkazů na hudbu v románu až příliš, nepůsobí tyto pasáže nijak rušivě. Hudba má totiž v románu své jasné místo i účel a z pohledu postav nabývá téměř terapeutických účinků.
   Ačkoli Carmona-Alvarez vypráví velmi dojemný a tragický příběhu, zdárně se vyhýbá přehnané sentimentalitě a v knize nenajdeme prvoplánové scény, kterými by usiloval ve čtenáři vyvolat soucit či smutek – tyto pocity k němu přijdou samy a zcela přirozeně. Autorovi se navíc podařilo vytvořit psychologicky velmi propracované postavy a nastínit dva odlišné způsoby vyrovnávání se s životní tragédií. Román začíná na samotném konci příběhu, postupně nás vrací zpět do minulosti a odhaluje, co k onomu konci vedlo, aby nakonec skončil tam, kde původně začal. Užití kruhové kompozice tak evokuje začarovaný kruh, což je motiv v daném kontextu velmi příznačný.
   I po dočtení románu si leckterý čtenář položí otázku: „A co se stalo pak?“ Pro takové mám dobrou zprávu – autorův nejnovější román Bergenské mládežnické divadlo je volným pokračováním tohoto příběhu a pojednává o dalších osudech Marity. Nyní nezbývá než doufat, že ani tato próza neujde pozornosti českých nakladatelů, kterou si – jak ukázal román A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál – díla Pedra Carmona-Alvareze bezesporu zaslouží.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 15. 4. 2019

   iliteratura.cz, 8. 2. 2019

   Barbora Grečnerová
   Carmona-Alvarez, Pedro: A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál

   Dospívající Marit se musí vyrovnávat se smrtí dvou malých sestřiček, které zemřely dříve, než se sama narodila. Román o nelehkém dětství a chybějícím zázemí představuje bolestný portrét lidské vykořeněnosti.
   Přistěhovalecká literatura nemá v Norsku tak silný hlas jako například v sousedním Švédsku. Chilsko-norský autor Pedro Carmona-Alvarez (nar. 1972) ale rozhodně patří k jejím nejvýraznějším představitelům a má již na tamní literární scéně své pevné místo. Jeho první do češtiny přeložená kniha A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál (česky 2018) přináší drásající příběh o bolesti ze ztráty nejbližších, která jako vlna cunami ničí vše živé.
   Pedro Carmona-Alvarez debutoval v roce 1997 sbírkou poezie Helter (Hrdinové), později začal psát i prózu, z níž kritici i čtenáři vysoce cenili zejména román Rust (Rez, 2009), zasazený do autoritářských jihoamerických režimů, jež autor poznal na vlastní kůži. Kromě literatury se Carmona-Alvarez věnuje také hudbě, působí jako zpěvák a textař skupiny Sonny Sisters. Vztah k muzice se otiskuje do rytmičnosti jeho prozaických textů i básní. Obdivuhodné je i to, že ačkoli přišel do Norska až v jedenácti letech, ovládl norštinu natolik, že je v ní schopen vyjádřit i ty nejmenší nuance a používá ji jako svůj jediný literární jazyk.
   Spisovatelé s vlastní imigrantskou zkušeností umějí lépe než ostatní vyjádřit pocity lidí, již se snaží v novém domově zapadnout a přitom zůstat sami sebou, a pro Carmona-Alvareze toto platí bez výjimky. Napříč celou jeho tvorbou prochází téma člověka přicházejícího žít do cizí země s odlišnou kulturou a hledajícího novou identitu. V románu A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál navíc autor zkušenosti imigranta zdařile kombinuje s vnitřním exilem způsobeným rodinnou tragédií a ukazuje různé tváře lidské vykořeněnosti.
   Román otevírá obraz amerického snu dvou mladých lidí, Kari z Norska a Johnnyho z New Jersey, kteří se do sebe zamilují, vybudují v USA harmonický domov pro dvě dcery a Johnny rozjede úspěšné podnikání. Napětí plynoucí z pocitu, že něco není v pořádku, od počátku do textu vnáší hlas vypravěče, jímž je třetí dcera Marit. Ta tvoří středobod příběhu, strom, do jehož kořenů vzlínají z okolní půdy prameny smutku, rezignace a prázdnoty, jimiž se naplní dny jejích rodičů po tragické smrti prvních dvou dětí a přestěhování do Oslo, kde se jim trochu nečekaně narodí třetí potomek. Ačkoli Marit své sestry zná jenom z fotografie, jejich osud se stává i jejím osudem, jejím neštěstím.
   Carmona-Alvarez volí uzavřenou perspektivu rodinného trojúhelníku, do nějž jen sporadicky zasáhne vnější dění. Velkou část knihy udržuje čtenáře ve stísněném prostoru bytu v norském hlavním městě a vyprávění se soustředí na Johnnyho a Marit, zatímco Kari, trávící noci v barech, pozorujeme zpovzdálí, jako by její žal byl tak hluboký, že se k němu nelze přiblížit. Smutek, který až fyzicky prorůstá textem, nesouvisí jen s dospělými, kteří se nejsou schopni vyrovnat se ztrátou svých holčiček, ale především s Marit, která nikdy nepozná obyčejné bezstarostné dětství a bezpečný domov. Portrét dospívající dívky, která se pere s problémy rodičů, aniž je způsobila či mohla ovlivnit, působí na čtenáře o to silněji, že asi každý z nás poznal nějakou Marit, dítě, jemuž život naložil nespravedlivě mnoho a donutil je příliš brzy dospět. Sám autor v rozhovorech přiznává, že i on, byť za jiných okolností, něco podobného zažil a že cítil potřebu toto téma literárně zpracovat.
   V předchozí tvorbě Carmona-Alvarez čerpal z prostředí Jižní Ameriky, s nímž byl dobře obeznámen, ale tuto kapitolu v sobě již uzavřel. V románu A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál vzdává poctu americké hudbě, především světoznámému folkaři z New Jersey. Hudba Bruce Springsteena v intimním vyprávění zprvu působí rušivě až cize, čtenář má pocit, že je mu dán zbytečný prostor, navíc ne každý musí být fandou této hvězdy. Po chvíli však pochopíme, že jde o promyšlený krok. Johnny se v Norsku složitě učí řeč, má silný americký akcent, nenachází tu profesní naplnění a je mu stále zima. Několik málo okamžiků štěstí mu přinášejí chvíle, kdy si pouští Springsteenovy skladby, které mu připomínají, co to je doma, jaká je Amerika (a jaké není Norsko) a jaký býval on sám.
   Román Pedra Carmona-Alvareze je hodně neveselý, nikdy však nepřekročí hranici samoúčelného hraní na city. Jako drobnokresba nešťastné rodiny funguje bez chyby, v přesahu k obecnějším tématům, jako je determinace prostředím a vnitřní izolace člověka, by mohl být ambicióznější, ale zase by ztratil výrazovou hutnost. Pokud lze autorovi něco vytýkat, je to bezvýchodnost osudů všech postav, pocit totálního zmaru, pomalého umírání zaživa. Hledáme-li světlo na konci tunelu, může jím být vztah otce a dcery, který se sice vymyká klasickému modelu, ale nese v sobě vnitřní souznění, pochopení a soucit. Snad pouto bude natolik silné, aby nastaly „Better Days“, o nichž zpívá Bruce Springsteen ve svém hitu. Do té doby nezbývá než dál tančit v temnotách, které mohou být pro některé čtenáře chvílemi až nesnesitelné. Poněkud neobvyklý titul knihy navíc odkazuje k odvěké pravdě, že život i čas plynou navzdory všem bolestem neúprosně dál.

   zobrazit celou recenzi