Johann Gottlieb Fichte – filosofie zednářství

V dubnu roku 1800, když Johann Gottlieb Fichte přednášel v Berlíně shromážděným zednářům své představy o svobodném zednářství, doprovázela již tohoto německého filosofa pověst neústupného a mnohdy nesmlouvavého reformátora. Fichte formuloval vlastní myslitelské východisko již o několik let dříve ve svém Vědosloví. Stručně řečeno, odůvodňuje v něm své přesvědčení o prioritě lidského jednání, jehož posláním je usilovat o zdokonalování. Tento názor Fichte mimo jiné aplikoval i na své úvahy o společenském soužití.

Jako řada jeho současníků je i Fichte zprvu nadšen dějinnými událostmi ve Francii. Francouzská revoluce v jejich očích bořila dosavadní předsudečnou hráz a otevírala možnosti svobodné seberealizace člověka. Postupně si však uvědomoval, že takto rozvolněnou perspektivu je zapotřebí regulovat nějakým řádem, jenž by byl hoden respektu. Fichte se proto již v polovině devadesátých let 18. století začíná rozhlížet po jakési elitě, která by mohla být zárukou toho, že nově nabývaná svoboda se nerozplyne v projevech nevázané libovůle. Fichte si uvědomuje to, co později z odstupu zahrnuje do svého pochopení dějinného vývoje. Když v roce 1806 vydává dílo Základní rysy současného věku, jeví se mu současnost jako stav dovršené hříšnosti, v němž převažuje vnímání svobody jakožto vyvázání ze všeho, co zavání jakýmkoliv omezováním. Tím však vychází na povrch to nejhorší z lidské průměrnosti a společenský řád je zcela vydán napospas chaosu partikulárních zájmů, jejichž vzájemné nevraživosti znemožňují to, na čem Fichtemu záleží především, totiž uskutečňovat možnost lidského zdokonalování.

Ostatně ve stejném roce, v němž se od něho zednářští posluchači dozvídají principy, jež by si jejich organizace měla osvojit, spatřuje světlo světa Fichteho drobné dílko Uzavřený obchodní stát. Fichte v něm detailním rozborem čelí přeceňování přílišné liberalizace poměrů, která ve svých hospodářských důsledcích vede k závažné ztrátě soběstačnosti a pokročilému rozemílání osobnosti člověka do nejrůznějších typů závislostí. Současnost je Fichtemu pouze přechodovým stadiem, jež není radno zaměňovat za nejoptimálnější dějinné vyústění. Lidské sebepoznání a soudnost, do nichž klade až příliš nadnesená očekávání, musejí nalézt účinný prostředek na to, jak čelit lhostejnosti a apatii, které se stávají doprovodným jevem do sebe zacyklených poměrů. Slovy Fichteho polemiky s Rousseauovým nostalgickým zahleděním do idealizované minulosti zlatý věk není za námi jako něco, od čeho se pouze zoufale vzdalujeme. Ve svých přednáškách o určení vzdělance z roku 1794 s rozhodností sobě vlastní vyzývá k tomu, abychom se zlatému věku teprve přibližovali, neboť cosi takového odpovídá lidským možnostem a přirozenosti člověka.

Touto zmínkou o poslání vzdělance se ovšem dostáváme k dalšímu důležitému momentu Fichteho usilovného hledání vhodného adresáta pro své úvahy a plány. Právě vzdělanci mají být onou elitou, která se postaví do čela vychovatelského působení. Z toho, jak se Fichte k tomuto motivu během svého života neustále vrací, je patrné, jak mu záleží na instituci, jež má vytvářet předpoklady pro naplnění takového poslání. Budoucí vzdělanec v jeho pojetí rozhodně nemá během svého vzdělávacího procesu nabývat dovedností, jež by mu umožnily dosáhnout úspěchu v zákonitostech současného světa. Jeho cílem nemá být adaptace na upadlé poměry, ale pochopení příčin společenského úpadku a osvojení zásadní a účinné rezistence. Právě prostřednictvím skutečného vzdělance se lidstvo může přibližovat k důstojnému cíli. Fichte postupně zesiluje vyznění svých návrhů na opatření, jež by měla zabránit všem rušivým vlivům. Ve svých pozdějších představách o tom, jak by mělo vypadat akademické prostředí, dokonce uvažuje o jakési klášterní izolaci, znemožňující rozmělňování toho, co se má stát hybnou silou společenského zdokonalování.

Po předešlé charakteristice již patrně není zapotřebí příliš zdůrazňovat, co naplňovalo Fichteho dlouhodobý zájem o zednářství. Také v něm totiž viděl možnost pro vytváření vzdělané elity, která by byla schopná účinně ovlivňovat společenské dění. Fichte vstoupil do berlínské zednářské lóže právě v oněch dubnových dnech roku 1800, poté co opustil své bývalé působiště v Jeně, kde se dostal do závažného sporu, končícího jeho obviněním z ateismu. Od berlínského prostředí si sliboval příznivěji nakloněnou atmosféru, ale brzy se ocitnul v dalším názorovém konfliktu, a to s významnou reformátorskou osobností Ignazem Aureliem Fesslerem. Jejich počáteční spolupráce na obnově ideové náplně zednářství skončila názorovými neshodami, což vedlo až tak daleko, že necelé tři měsíce po vstupu Fichte zednářskou lóži opustil. To vše má ovšem v době svých přednášek o zednářství ještě před sebou.

Nahlédneme-li závěrem krátce do obsahu těchto přednášek, které byly nakonec publikovány formou dopisů, pak je především nápadné, že jsou neseny v duchu kontrastu, jenž věrně doprovází celé Fichteho úsilí. Oproti současné upadlé podobě, zcela podléhající nešvarům momentálního stavu společnosti, staví Fichte ideál, tedy to, jaký by řád svobodných zednářů měl být a co by mělo být jeho náplní. V tomto smyslu by se měl stát zejména ohniskem rezistence vůči tomu, co společenský úpadek charakterizuje. Dle Fichteho to nejškodlivější představuje uvíznutí v jednostrannostech, jež jsou podporovány výchovou k osvojování omezujících specializací. Nad ucelenou osobností člověka tak nabývá převahy pedantství, jež lidstvo vzdaluje od soustředění na podstatnější a důstojnější účely lidské existence. Povšechný zmatek, jímž je současné zednářství ovládáno, se navenek projevuje například tím, že je rozštěpeno do řady sektářských uskupení, která umocňují napětí, místo aby se svobodní zednáři podíleli na sjednocujícím úsilí a stali se jeho věrohodnými hlasateli. Již toto vyjádření postačí k tomu, abychom mohli z Fichteho myšlenek získat dojem, že se jedná o dobově podmíněné svědectví o věčném zápase člověka s nespokojeností a tím, co ho vždy provázelo pozemskou poutí.

Petr Bláha