Jaroslav Havlíček – slepá kolej

Česká literatura zná minimálně dva Jaroslavy Hav­líčky: první z nich (1881–1960) byl redaktor, prozaik a básník — napsal například sociální básně Tvrdé sloky (1902). Ten „slavnější“ Jaroslav Havlíček se narodil 3. února 1896 v Jilemnici a byl jednak otcem básníka Zbyňka Havlíčka (1922–1969), jednak strýcem dalšího básníka Karla Šebka (1941 — po roce 1995 nezvěstný). Tento Jaroslav Havlíček je chápán jako jeden z hlavních autorů české psychologické prózy, takže jeho zde předkládané — dodejme, že juvenilní — básnické dílo může být vlastně překvapením.

I když linie básníků je u Havlíčků dlouhodobá — Jaroslav Havlíček pocházel z učitelské rodiny a jeho otec, Josef Havlíček (1964–1927), byl též autorem příležitostných veršů. A pokud už odhalujeme kořeny rodiny, jeho nevlastním bratrem byl bibliofil a knihovník Miroslav Janovský (1903–1974)… Sám Jaroslav chtěl být malířem, ale na přání rodiny se rozhodl spíše pro praktičtější studia na obchodní akademii v Chrudimi než UMPRUM v Praze. V roce 1915 absolvoval po odvodu důstojnickou školu v Kadani a pak byl celkem třikrát na válečné frontě v Rusku a Itálii, kde byl dvakrát raněn. Po válce setrval nějakou chvíli na Slovensku, ale v roce 1919 nastoupil jako úředník v pražské Živnobance. V roce 1921 se oženil s dcerou jilemnického mydláře, Marií Krausovou (1898–1995), a v témže roce vystupuje z římskokatolické církve. Už po první světové válce psal dramatická pásma pro jilemnické silvestrovské kabarety, první texty — dodejme, že básnické — začíná psát zhruba ve stejné době. Jsou to, pravda, zatím verše spíše účelové a příležitostné: „Sejdeme z lidských cest, sejdeme do ticha, / v sněhu se krásně to brodí. / Večera nádhera láskou se rozdýchá, / štěstí se lidské nám zrodí.“ („Vánoční koleda z roku 1919“)

„Nemám smysl pro romantičnost, vždycky mě přitahoval jen člověk chybující a nikoli dokonalý, poněvadž jen takový je opravdu lidský,“ vyznává se Havlíček v dopisu Kamillu Reslerovi v listopadu 1941. Takového „člověka“ nacházíme v jeho básních, které soustředil do sbírky nazvané Básně z kufru, jež vznikala v rozmezí let 1919 až 1927. Některé z nich posílal od roku 1924 do dobových časopisů, například do revue Cesta nebo do Národních listů. Podle jedné z legend předal část básní Havlíčkův otec Antalu Staškovi, který je donesl do časopisu Zvon, kde byly některé z nich též uveřejněny. Ovšem k vydání knihy veršů v průběhu dvacátých let nedocházelo: už kvůli tomu, že se Havlíček dlouhodobě a urputně snažil hlavně uživit svou rodinu, což je spojené nejen s prací v Živnobance, ale i přestěhováním se do Krče a posléze do rodinného domku v Praze-Spořilově. Anebo i kvůli tomu, že je ve svých verších spíš bližší starším poetikám, jako třeba básním Viktora Dyka, než aby nastoupil linii proletářské, poetistické a celkově avantgardní poezie.

A přitom je Havlíček vrstevník třeba avantgardní filmařky Zet Molas, fotografa Jaromíra Funkeho, typografa Ladislava Sutnara, ale i André Bretona. Výrazněji se sám nachází v prozaickém díle, v povídkách, které v jeho díle postupně převažují a od konce dvacátých let jsou už jeho hlavní náplní po práci, kdy se po nocích až mnohdy do vyčerpání snaží jen a jen psát. Jeho „básně staromódní faktury“, jak o nich píše Josef Rumler, jsou podle všeho slepou kolejí Havlíčkovy tvorby, i když napomáhají „k zformování autorova epického talentu“ (opět Rumlerovými slovy). V přítomném výboru z Hav­líčkových básní vidíme různé přístupy k příběhům: leckdy je to opravdu lyrika spíše zkušební a zjišťujeme, že nejvíc se i sám autor cítil doma v příbězích nesvazovaných příliš formou. Dokazují to mnohé další verše, které zůstávají v rukopise, v nichž jsou patrné trochu zbytečné a trochu až náhodné rýmy („figuru z mlhy rozvál tichým polem. / Z rozkazu tvůrce povstal, sám a chud. / Golem“). Na druhou stranu, ani ty nezapírají kostrbatost určité tradice. Ať té poetistické, tak lyriky starší, řekněme symbolistní. Už jen názvy řady veršů jako „Pohřebním krokem“, „Na hřbitově“, „Umíráček“, „Vzpomínka na mrtvého“, „Melancholie“, „Bludičky“… ukazují Hav­líčkovu tendenci ke zdánlivě překonaným, ale stále rezonujícím stavebním prvkům poezie.

Hybnou silou je u Havlíčka už od počátků jasná tendence k epice, k jisté nemelodramatické marnosti. Hav­líčkův dlouholetý přítel Karel Sezima o něm později napsal: „Byl neotřesně přesvědčený pesimistický fatalista. Věřil však i ve vůli, proti osudu třeba beznadějnou, zrovna proto však i ve svém pádu velkou.“ V našem výboru ze sbírky, kterou Havlíček průběžně doplňoval a rozšiřoval, jsou tyto kroky k marnosti a epice jasně zřetelné. Už se tu rodí nějaké pokusy o vyprávění, které nepředstavuje příliš šťastné jedince, ale zároveň Havlíček neinklinuje k lítosti nebo k obelhávání světa ani sebe sama. Třeba v „Baladě štědrovečerní“ se v setkání ztroskotance a prostitutky už objevuje typický Havlíček vypravěč.

Vše je někdy až příliš klinické, zkoumané a možná trochu až úřednicky konstruované, aby nad tím vším byl zobecněn řád a pořádek světa. Jako kdyby šel autor proti dobovému vitalismu a možná proti trochu naivnímu radostnému hledání světa po první válce. Nějak v něm zůstal střep dekadence, do které se narodil, spojený s určitou depresivní a pesimistickou linkou. V jeho lyrice se už chvěje vyprávění, už je jako taková překračována. Havlíčkova „hodina spisovatele“ nastává ve třicátých letech, kdy vznikají a jsou postupně vydávány v rychlém sledu za sebou povídky a prózy Neviditelný, Synáček, první verze Petrolejových lamp, Ta třetí, Helimadoe… aby se autor vyčerpal a v roce 1940 zkolaboval. Jeho zdraví nepomohl ani úřední zákaz šíření knihy povídek Neopatrné panny v roce 1941, prý kvůli nemravnosti a ohrožení zdravého vývoje mládeže. Ovšem poezii, byť v útlumu a byť spíše příležitostnou, psal nadále. Na počátku čtyřicátých let se snažil společně s dalšími dodatky uspořádat více jak deset let staré Básně z kufru a vydat z nich alespoň výbor s prozatímním názvem „Básně z let 1918–1927“ — ovšem dne 7. dubna 1943 zemřel na zánět mozkových blan a k finální podobě výboru z rané poezie nikdy nedošlo.

Ale ten plamen veršů přežil v nejrůznějších podobách. V pozůstalosti najdeme příležitostnou báseň nazvanou „Škola“, kterou napsal Havlíček k otevření nové školy na Spořilově dne 13. září 1931. Jsou to veršíky, ve kterých je škola sad a „zahradník pleje býlí“, a škola je chrám, „kde boží duch dlí bílý“. Ovšem co je pro nás podstatné — báseň „přednesl Zbyněk Havlíček, žák 3. třídy“, jak se na dochovaném strojopisu dočteme. Devítiletý syn Jaroslava Havlíčka už zde nastupuje na cestu veřejně známé osoby, spojené zejména s poezií. I to můžeme označit za básnické dědictví Havlíčkovo…

Michal Jareš