Jan. Jan Novák – napiš něco normálního! Ale to bych nemohl psát o sobě o tobě o nás…
Těmito verši by se dala charakterizovat celá tvorba jednoho z nejoriginálnějších českých básníků Jana. Jana Nováka (1938–2017), jehož víceméně souborné dílo se v tomto úctyhodném rozsahu dostává čtenářům do rukou. Není třeba si nic nalhávat: nebude to lehké čtení. Čeká nás neúprosný boj o každou píď neprobádaného území poezie a bude to místy až k neučtení. Budeme muset překonávat krkolomné hradby metafor, odhalovat krypty skrytých souvislostí, vrhat se po hlavě do strží smyslů. V této souvislosti možná leckoho napadne: Proč se vůbec pouštět do tohoto nelítostného zápasu, co mu to úsilí vlastně přinese? Pro odpověď je třeba se obrnit značnou trpělivostí, poháněnou naprostým odhodláním a zápalem objevit v sobě poselství těchto básní…
Jan. Jan Novák (jeho jméno je psáno v různých variacích na „normálního“ Jana Nováka, přičemž právě podoba s tečkou za prvním jménem byla Novákem odsouhlasena jako finální) patří k silné básnické generaci autorů narozených ve čtyřicátých letech, jako jsou Petr Kabeš, Pavel Šrut, Eugen Brikcius, či Ivan Wernisch. Vedle těchto jmen ale ční jaksi v pozadí — možná jako vztyčený varovný prst majáku —, nebo z nich spíše svébytně trčí. Jeho životní peripetie popisuje ve své reflexi Michal Šanda:
„Coby místo narození je u Jana Nováka v knihovnických databázích uvedeno Brno, nicméně fakticky pochází z Kyjova a zde také prožil dětství; v Brně pouze 8. října 1938 navštívil porodnici. Vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou ve Zlíně a následně vystřídal pestrou řadu zaměstnání, mj. byl novinářským redaktorem, dělníkem v továrně Kaučuk Kralupy, po přestěhování do Prahy v roce 1968 pracoval jako správce sportovního areálu Vltava v Hostivaři.
Podstatná byla sedmdesátá léta, kdy byl hospodským Na Třemošné. V prostředí této žižkovské hospody se kolem něj utvořila parta zajímavých lidí, vesměs umělců: básníci Pavel Šrut, Eugen Brikcius, Miroslav Koryčan, písničkářka Dagmar Voňková, novinářka Petruška Šustrová, fotograf Petr Zhoř nebo dramatik Pavel Vašíček. Po roce 1977 se mnozí z nich stali signatáři Charty 77 a působili v disentu, přičemž Novákův byt na Vinohradech se jaksi samozřejmě stal místem schůzek, což neuniklo StB. Po roce 1989 se ukázalo, že v protějším domě zařídila pozorovatelnu, odkud permanentně monitorovala dění u Nováků. Odposlechy, skryté fotografování atd. V roce 1986 se uvolnilo místo hodpodáře na zámku ve Vyšeticích na Táborsku. Tehdy zámek sloužil jako rekreační objekt národního podniku Léčiva. Novák tu pracoval společně s manželkou Zdenou do roku 1993, kdy zámek vyhořel, od té doby je na volné noze.
Už jenom pro milovníky pikanterií dodejme na okraj, že je autorem druhdy neustále omílaného reklamního sloganu S Čedokem za sluncem, pro Michala Tučného zas otextoval na LP Šťastné staré slunce hity Biblickou krajinou a Drát v srdci. Na obalu alba je uveden jako Jan K. Novák (K. rozuměj kyjovský).“
V devadesátých letech Novák patřil k okruhu autorů kolem literárního časopisu Psí víno (v jehož redakční radě byl i čestným, doživotním členem) a dodejme, že v Praze, kde se koncem šedesátých let usídlil, po dlouhých letech nemoci 6. ledna 2007 také zemřel. Je autorem šesti vydaných básnických sbírek, jejichž vyhraněné a neokázalé koncepci a reakcím na ně bych chtěl věnovat několik dalších poznámek. Už proto, že jsou vlastně charakteristické pro celé jeho literární dílo, a mohou se tak stát i určitým klíčem k uchopení dalších Novákových textů. Ač zdánlivě působí, jako by se každá z nich zhmotnila z jiných sfér vesmíru, mají jedno společné: všechny přišly pěkně po svých a nenabízejí snadná východiska.
Oficiální prvotinou Jana. Jana Nováka je sbírka Navštivte Peru! (nakl. Torst 1996) s ilustracemi Michaela Rittsteina, kterou osobně považuji za jednu z nejpozoruhodnějších básnických sbírek, jaké jsem kdy četl, a zároveň jednu z nejtěžších, u níž musíme naplno zapojit svou vlastní intuici. Zde se nacházíme ve fiktivním místopisu svrchované imaginace, v prostoru zalidněném reálnými dedikacemi, ovšem prostoru plném podprahových vzkazů, které jsou drceny mezi zuby smyslů šelmy. Opravdu dlouho jsem s touto sbírkou zápasil, až jsem byl jedné dlouhé noci odměněn obrovským déjà vu, když jsem konečně dosáhl vhledu, který mi otevřel dveře do tohoto kosmického soukolí, a vše najednou získalo svůj řád a smysl. Poměrně výstižně o tom píše Zdeněk Frýbort v doslovu, který trefně nazval Jazykové hry na metafyzickém hřišti:
„Hra i báseň mají svá pravidla, která cítíme a nemůžeme vymezit, můžeme jich jen využívat nebo je překračovat, ale nemůžeme jich nedbat. Jazykové hry, spojení jazyka s konkrétní praktickou lidskou činností, připomínají básně vůbec a básně Jana Nováka zvláště. Jako v tenise, kdy je sice pravidly stanoveno, že hráč nesmí dvakrát za sebou udeřit do míče, ale není stanoveno, jak vysoko smí míč vyletět, v poezii Jana Nováka jsou ozřejmována pravidla jazyka, která bychom si jinak neuvědomili. Nejsou to básně programatické a prelogické (co se jazyka týče), nesestupují do hlubin, kde tápe dítě nebo na cesty, po nichž tápe afázií postižený jedinec, nechtějí být tedy tam, kde jazyk vzniká, ani tam, kde zaniká, ale chtějí ozřejmit nezřejmé pravidlo, chtějí nahoru, kam až vylétne význam, setrváme-li u našeho přirovnání. A zatímco význam je jako míček ve hře nahoře, dole se všechno mění: sloveso se začne vydávat za podstatné jméno a odmítne pohybovat se, příslovce odmítnou stav těla nebo duše a chtějí se stát počátkem či koncem.“
Druhou vydanou básnickou sbírkou Jana. Jana Nováka je Gaya Gaya (nakl. Kant 1998) s fotografiemi Petra Zhoře, ve které rezonuje téma návratu básníka do krajiny jeho dětství. Neočekávejme ale nějaké nostalgické vzpomínání, přestože je plná místopisných odkazů z rodného kraje Kyjova i básní vztahujících se k rodinnému kruhu otce, matky a sourozenců. Vše se opět odehrává ve velmi svérázné jazykové rovině. Už úvodní dedikace, která je poděkováním bratrovi za finanční podporu vydané sbírky skrze prodaného pěstěného býka, dává tušit, že nepůjde o žádné konvenční texty. Verše sbírky tvoří střepy magických mikroorganismů scelené směsicí vzpomínek, pachů a vizuálních vjemů, které dohromady tvoří velmi třaskavou nálož imaginace. V osobním vyznání Pavla Vašíčka, které je použito místo doslovu, se mimo jiné píše:
„Jak jsem už řekl, Jeník experimentuje se slovy, ale není to samoúčelné, jeho slova dostávají řád (to je slovo, které má Honza rád), řád praotce. Jako patriarcha pečuje Honza o svá slova a myšlenky a popásá je v útvaru podobném ovcím v reklamě na čistou vlnu nebo Brikciovým vizím s kravami, popřípadě je naopak rozptyluje a rozhání po prostorách papíru a duše.
To je ten rozpor. Potřeba pevného řádu, ale i volnosti duše. To je Jeník i jeho básně. Má Jeník duši? Nevím, ale jako by se stalo.
Na jedné straně je to chladný rozum kalkulátora tvořícího ze slov sylogistický stroj. Cvak. Na druhé straně ale i nelogickou citovou vazbu k něčemu základnímu. Pro Honzu je tím vším Kyjov. Kyjov snad nikdy přímo nejmenovaný, ale s jistotou hmatatelný v jeho verších. Rodná hrouda. Marně se snaží odtrhnout od ní, vázán pevnými pouty. I kdyby byl vzdálen jakkoliv, je vázán stále. Tak je to ale i s námi. Jsme vázáni i tím, že odmítáme. Jeník neodmítá, ale využívá, básně nejen píše, ale žije. Jeho život je jeden básnický projekt, důsledně realizovaný, překvapující přesto básníka i nás.“
Třetí sbírka s názvem Týden ženy, měsíce roky muže (nakl. H & H 1999) — ve výtvarném doprovodu Miroslava Adámka — je vztahovým deníkem dvou na sobě závislých vesmírů ve stejné časové smyčce. Jin a jang, on a ona v průvanu dní, ale nejedná se o žádné milostné básně, nýbrž výhradně o básně z milosti. Tak by se dalo stručně charakterizovat toto poměrně náročné čtení, plné možná až surreálných obrazů, které nám ustavičně házejí klacky pod nohy při snaze nalézt nějaké východisko. Některé metafory jsou naprosto odzbrojující a působí šokem zenových kóanů, jako rána mistra střevícem mezi oči osvícení. Jsme přímými účastníky vysilujícího zápasu o smysl, o vlastní existenci, kterému je třeba se poddat, abychom nakonec splynuli s vlastní bezvýchodností. Právě tento stav pojmenovává i Josef Mlejnek ve svém doslovu Beze smyslu, jasnozřivé!:
„Novákovy básně jsou beze smyslu, a objeví-li se v nich nějaký, pak je to smysl dokonale utržený z kauzálního řetězu. Ale přes všechno příčení se jakémukoliv smyslu (není někdy jejich nejsilnější složkou právě ono příčení se?) mají Novákovy básně svoji nepochybnou krásu. […] Zdrojem této krásy však není příčení se jakémukoliv smyslu, to je pouze stavidlem i stavebninou zároveň: jsou beze smyslu, ale ne bez významu, protože jsou jasnozřivé.“
Čtvrtá sbírka Kupé pro Marcela D. (nakl. Zdeněk Cibulka 2001) je výsostná básnická partie na duchampovské šachovnici, vystavěné z krutě krvavého dřeva. Právě na takovém místě jsme s rozumem v koncích. Každým zacíleným tahem se totiž ocitáme mimo šachovnici, kde pěšci, věže, králové i dámy padají sami. Tučná černá kurziva srůstá s bílými místy šachovnice mezi slovy, neuchopitelné má navrch. Smyslu celku se stále dosahuje, aby rázem zase unikal. Nebojme se tedy zakusit tento stav a větřit nové světy, jako to například udělal Petr Čermáček ve svém dopisu, použitém místo doslovu:
„Milý Jane. Jane. Listuji rukopisem. A opět jsem smeten tím dýchavičně přerývavým proudem tvých básní… obrazy pospojovanými hlubokými čepy, odkazy, iluzemi, deziluzemi. […] A zdá se, že přibylo vážnosti, naléhavosti, mrazilo mne, ach ano, proč to nepřiznat, když se smrt tak rozkřáple dřevěně dožaduje veršů, když je tím ostatkem na chuti básně ‚když nehtem otvíráš osobní urnu jak balíček startek‘. […]. Jazyk tvých básní je opět rozevřen do nebývalé šířky, ale nejen tvými nezbytnými schválnostmi nečekaných sousedství, ale také spojeními krásnými až starosvětsky (to trochu přeháním, já vím). A tak se dřevo listem neodívá, ale ‚dřevo klisen zabírá místo na posteli‘. K tomu všechny ty bubínky sunaru, křapky srdce, froté bezelstnosti, modřinky esperanta. Už jen tato spojení dávají těsné, konzistentní významy, a tak i když ti, jako obvykle, chvílemi nerozumím a ztrácím se v předivech odboček či jazykových scestí, tak mi to nevadí, protože vím, že budu jako marnotratný čtenář opět uvítán slovy, která mě praští, očistně a důkladně.
Ale znovu mě překvapuje, jak dokonale jsou nalíčeny existenční ostny, jak je ‚virus bolesti gramotný‘ a přitom to není bolínkovství, žádné sebebahnění, protože ‚dřevo k jídlu přesolí motiv hřbitova‘. Člověk by řekl, že to je neúnosné, tolik smrtí, tolik pozůstalých střev, tolik světů houževnatých děvek.“
Pátou sbírkou jsou Žižkovské vertikály (vydal Martin Stanovský v roce 2004), společný výtvarný projekt s fotografem Martinem Stanovským. Básník s posedlostí sobě vlastní zachytil ulity ducha všech ulic pražského Žižkova, propojeného s uměleckým okem fotografa, který ve své poznámce popisuje záměr obou dvou:
„Vlastně to měla být obří rušička, aby Pražané (po vzoru Berlíňanů) nemohli sledovat, co jiní sledovat mohli, a asi proto je tak vysoká, aby místo toho mohli sledovat ze širokého okolí právě ji a zvykli si. Tím by byla natolik zaměstnaná jejich pozornost, že by se dalo ve stínu oné rušičky nepozorovaně péci, co třeba. […] Původní inspirací mně byla právě kniha Jiřího Všetečky a z ní především téma pražského chodce, chodce s hlavou vzpřímenou, čtoucího dialogy budov, žižkovských paradoxů v rytmu jeho kroků, lásek, nadějí, kolejí, paneláků, pavlačáků, bídy a nádhery mnohdy potuchlé. Tento pohled vzhůru je onou vertikálou. Ten pohled vzhůru nám často chybívá. Kolik už známe děr v chodnících, sešlapaných obrubníků, rozšlapaných psinců pod neznámými arkýři, novobarokními štuky, pod snahou vytvořit cosi jedinečného, krásného. A světlo na to všechno padá shora, ne?
Jeníka Nováka jsem požádal o napsání básní na žižkovské téma už proto, že je soused, a tak paralelně vznikaly svébytné celky s vidinou, že se potkají a spřátelí se.“
Šestou — a na dlouhou dobu poslední — vydanou básnickou knihou Jana Nováka je sbírka Z deníku po Celanovi (nakl. dybbuk 2010), která byla dokonce v roce 2011 nominována na cenu Magnesia Litera. Jedná se o kompletní vydání sbírky, jemuž předcházelo menší, fragmentární vydání, které vyšlo jako příloha časopisu Psí víno v roce 2007. Monumentální opus o 369 devítiverších, členěných po třech, s přívlastkem po Celanovi. Ptáte se proč? Jedinou spojitost s básníkem Paulem Celanem je možno vystopovat v naprosto zhuštěné a originální metaforice a v přísném řádu veršů se zašifrovaným obsahem. Na rozdíl od sbírek Navštivte Peru! či Kupé pro Marcela D. je nám vše milosrdně dávkováno po menších soustech, která se nám tak snadno nezadrhnou v hrdle. Je proto možné se mezi těmito těžkými kládami nadechnout, ale i tak nám je stejně nikdo ze sakramentských zad nesejme. Tohoto faktu si byl dobře vědom i Jan Štolba, který této sbírce věnoval dvě obsáhlé recenze:
„Při povrchním pohledu by Novákovy strofy mohly působit nahodile surreálně. Jenže tak jednoduché to není. Novák si vytváří svébytný poetický jazyk, prudce destiluje realitu, až vznikají podivuhodné, labyrintické či zase fragmentární slepence. Nevyvolávají však dojem úmorné libovůle. Naopak, do Novákových „výstředností“ se vždy rozpouští zkušenost smyslů i slova, prosakuje do veršů odněkud odspodu či zezadu, jednou prostřednictvím verbální asociace, jindy posunutím ustáleného rčení, pak intimním střípkem, vzápětí okázale divokým přeskokem z jednoho předmětu na druhý, povážlivou, riskantní zástupkou.
Bořit kontexty, propojovat nespojitelné, podsouvat nepatřičné. Básníkovi stačí vložit do textu to přesné, nesprávné‘ slovo — a význam je posunut závratným směrem. V odhalování nečekaných, vyšinutých vztahů se nádherně uplatňuje Novákův jemný, někdy vyloženě nehmatný, vzápětí třaskavě bizarní humor. A všechna hermetičnost stranou, někdy se básníkovi povede břeskný lidský mikroportrét, momentka nás všech vězících po krk v době: ‚konferenční stolec naší duše s kabaretní krajkou, zahlcený pantátou osudu…‘ […] Novák burcuje k jinému přístupu ke čtení i vidění. Zároveň svým psaním nepřímo, ale přesně reflektuje nespojitost a roztříštěnost doby, možná však i odvěkou bludnost a pobloudilost lidského tříštivě žitého času.
I to je nepřímé poselství Novákova Deníku: nechtějme věci, i ty docela samozřejmé, vidět jednoduše a schůdně. Naopak, vítejme zákruty a zákoutí, nechme se vést odbočkami a do slepých uliček. Žijme složitě! Hýčkejme si svou dávku nesamozřejmosti a nesrozumitelnosti, přitom však zkusme stále být pregnantní, přesní, pravdiví. Berme věci nelehce — leč s lehkostí. Je to neustálé zkoušení, permanentní experiment. Novák tak činí už léta a daří se mu to. Žijme složitě! Je to docela jednoduché.“
A v druhé recenzi k tomu Štolba dodává:
„Jeník Novák nakonec možná podivně naruby naplňuje Adornovo dictum. Ano, jeho poezie je barbarská. On je jemný barbar, přicházející odjinud, opět ze stepí a lesů za dějinami, zvlčilý voříšek, jenž si znovu nárokuje radost a hravost a svobodu svého poetického zkoumání. Je to vzácný barbar, jenž se ani slovem nepovyšuje nad tragické temnoty tohoto světa, nerelativizuje je, ale zároveň si nenechá vzít své omámení věčným malým třeskem věcí. Novák je radostný hermetik, podobně jako Celan byl básnickým hermetikem. A s Celanem by se mohl shodnout i v myšlence, že báseň má ustavovat (ohledávat? zhodnocovat?) samu sebe ve svých vlastních okrajích.“
Závěrem bych se rád vrátil k úvodní myšlence, kde tedy vlastně leží zakopaný pes výjimečnosti poezie Jana. Jana Nováka, a pohrabal se trochu v těchto jeho exhumovaných útrobách.
Především je třeba mít na paměti, že se jedná o výsostně podprahové texty, ke kterým musíme přistupovat s maximální pokorou (protože „mrtví vybírají hnízda živým“), a vstup do nich si nevynutíme žádnou obecnou berličkou svého navyklého literárního vnímání či posuzování. Je nutné otevřít se tomuto neosahanému prostoru bez předsudků a nechat ho svobodně proudit do vlastní bytosti: „co — — / směřuji klesám činím vykám vážím myslím mušlím / cvak slouchám dštím žhnu důsledním tnu pnu čním sním / v povaze pavouka jádřím slovím vážu.“ Až poté se před námi předestře celý svět těchto básní: transcendentno, sarkasmus, vhled i humor, to vše na jedné přímočaré hromadě.
A aby toho nebylo málo, všude se to hemží kurzívou, tučným písmem i zpitvořenými slovy. Jenom blázen by hledal nějaký řád, který lze nalézt snad jedině v tom, jak to autor bytostně cítí. Učí nás tím stále se osvobozovat od zažitých představ a nutí nás vstupovat na nejistý práh svého smyslu, abychom poté osiřeli: „osaměl jsem / abych porozuměl uplývajícímu / hledajíce zřivou paměť nepříčetnosti.“ A dál: „maso nemyslí na smrt“… Je třeba bojovat, bít se o každou píď zjevení a zahlazovat v sobě na kost obnažené: „Riskuješ duši. V dětech uchovávána jako nýt v kostře / dinosaura. Důkazem lásky budiž tvá smrtelnost, / zbylý čas třeba za živa oloupat a sníst.“
Tento básník se neštítí žádných slov, všední střídá posvátné, novotvary prostupují slovní zlomeniny, nemá svůj přivlastněný zjizvený slovník. Slova sama sebe překvapují, z kříže snímá údiv: „— kolik je hodin? vytahaných se / neptej“. Věty opouští hranice přirozeného sdělení a nalézají jazyk s novou významovou rovinou. Vedou se mimosmyslové řeči: „neúprosná marnotratnost: člověk si zvykne bít věci.“ To vše je prošpikováno tučným masem možná surreálné metaforiky a zároveň zašmodrchaného odkazu vlastní metafyziky, z které jde nejedna hlava kolem, aniž by se kdy se smysly setkala: „jeden nakoupí popele pro živého / jak si lze ržát, zády k osudu na vratech vesuvu / klíčem je klíčová dírka. jizva.“
Proti předpojatým námitkám o nesrozumitelnosti této poezie je třeba neustále zdůrazňovat, že to, co je pro někoho až křečovitě zašifrované, může být pro jiného naprosto přirozeným způsobem vyjadřování. Sdělení je totiž dar. Pěstujme proto v sobě jedinečnost. Je to zázrak! Objevme každý v sobě otvor svého tvora jako Jan. Jan Novák: nic nežije, co ve mně neumírá…
Robert Janda
