Helena Kadečková – islandské mýty a báje
V Ústavu Árniho Magnússona v islandském Reykjavíku, v podzemním trezoru s digitálně řízenou teplotou a vlhkostí vzduchu, je uložena nejvzácnější severská kniha. Je malého formátu, 19 × 13 cm, a na pohled velmi skromná. Zub času ji dost nahlodal a uprostřed chybí osm listů, to jest jeden pergamenový svazeček, dnes bychom řekli knihařský arch. Ten se bohužel nikdy nenašel. Začernalé pergamenové listy jsou úsporně popsané od okraje k okraji bez ohledu na veršové a strofické dělení dvaceti devíti zaznamenaných básní.
Rukopis pochází z konce 13. století, byl napsán na Islandu a přechováván generacemi neznámých Islanďanů až do roku 1643, kdy se kniha dostala do rukou Brynjólfa Sveinssona (1605–1675), osvíceného evangelického biskupa na Skálholtu. Ten jí dal název Edda, což nejspíše znamená „prabába“. Nebyla to jediná pergamenová kniha, která našla dočasné přístřeší na biskupském dvorci.
V 13. století a v stoletích následujících byly na Islandu pořízeny stovky rukopisů, většinou opisy starších děl, ság, legend, skaldských básní a dějepisných knih, které přecházely z generace na generaci podobně jako Edda. Mnoho jich v těžkých dobách epidemií, hladomoru a sopečných výbuchů vzalo zasvé, ale řada jich pohromám bohudík unikla.
V době biskupa Brynjólfa Sveinssona po těchto rukopisech, v nichž byla zvěčněna minulost nejen Islandu, ale i skandinávských zemí, nastala velká poptávka. Stáli o ně jak učenci a historici, tak dánští a švédští králové, kteří spolu soupeřili o velmocenské postavení v Evropě a připomenutím slavné minulosti svých předků chtěli získat prestiž.
Skálholtské biskupství bylo hlavním učilištěm a kulturním centrem jižního Islandu a biskup Brynjólfur se mimo jiné proslavil jako pilný sběratel rukopisů. Zdaleka však nebyl jediným islandským sběratelem. Nejobětavějším mužem, který zasvětil sbírání, zpracovávání a překládání rukopisů doslova celý život, byl Árni Magnússon (1663–1730), jehož dánský král povýšil do funkce královského historiografa a prvního profesora dějin na kodaňské univerzitě. Poptávku po rukopisech provázela totiž i poptávka po islandských vzdělancích, kteří jejich jazyku jediní rozuměli a byli schopni jej překládat do latiny, popřípadě dánštiny a švédštiny. Árni Magnússon cestoval v letech 1702–1712 po Islandu, pátral po rukopisech a kupoval je za jakoukoliv cenu. V Dánsku se dokonce oženil s bohatou starou vdovou, aby získal peníze a mohl se své práci cele věnovat. Když roku 1712 odjížděl z Islandu, uložil získané rukopisy kvůli tehdy zuřící dánsko-švédské válce do bezpečí na Skálholtu a až v roce 1720 je vyvezl v pětapadesáti bednách lodí do Kodaně. Nashromáždil nevyčíslitelné poklady, dožil se však i velké tragédie: při požáru Kodaně v roce 1728 značná část jeho sbírek vzdor zoufalým pokusům o záchranu shořela. Naštěstí nejcennější exempláře a nově pořízené opisy byly zachráněny. Celkem se zachovalo kolem sedmi set islandských pergamenových rukopisů – celých knih, fragmentů a listin, podle odhadu asi desetina původního množství. Před smrtí odkázal Árni Magnússon celou svou sbírku kodaňské univerzitě, která byla tehdy i univerzitou Islanďanů, a Arnamagneanský institut, při univerzitě vybudovaný, se stal hlavním centrem bádání o staroislandské literatuře.
V roce 1944 se Islanďané domohli plné nezávislosti na dánském království a založili samostatnou republiku. V šedesátých letech vznesli požadavek, aby byly islandské rukopisy navráceny na Island. Po dlouhých vzrušených debatách uznal dánský parlament oprávněnost této žádosti a rukopisy byly postupně přestěhovány do země svého vzniku. Edda, kterou kdysi biskup Brynjólfur objevil a v roce 1662 daroval dánskému králi Frederikovi III. (odtud nese rukopis název Codex regius, Královská kniha), zaujala své místo v trezoru Ústavu Árniho Magnússona v Reykjavíku v roce 1971 jako první navrácený svazek.
Vraťme se však do 13. století, kdy byl rukopis napsán. Byla to slavná doba v dějinách islandské literatury. Psaly se ságy, tj. více či méně historická vyprávění o příslušnících významných islandských rodů nebo o norských, popřípadě i švédských a dánských králích, ale zapisovaly se také básně dávných norských a islandských skaldů a vše to, co si Islanďané přinesli ze své původní vlasti, z Norska, a potom dále po mnoho generací rozvíjeli na Islandu. K tomuto odkazu patřily také pohanské mýty a báje o bozích, které uctívali všichni Skandinávci, jak bezpečně víme z mnoha starobylých místních názvů i z runových nápisů a výtvarné výzdoby na středověkých náhrobních kamenech, roztroušených po celé Skandinávii. Avšak Islanďané jediní ze Seveřanů je zapsali písmem v podobě jen málo dotčené křesťanstvím. Proč právě oni? Souvisí to zřejmě s jejich vystěhováním z Norska a se specifickým společenským a kulturním vývojem po založení vlastního státu.
Když si jeden z mnoha tehdejších krajových králů v Norsku, Harald Krásnovlasý, začal v druhé polovici 9. století násilím podmaňovat celou zem, opustila řada svobodných selských rodů raději domov, než aby se smířila s poddanstvím. Vystěhovalci se svými rodinami, služebnictvem i otroky, které zajali na vikinských výpravách, osídlili pustý sopečný ostrov v Atlantském oceánu, Island. V nové zemi zabrali panenskou půdu a přijali zákony, které jim měly zajistit mír a nezávislost na norském králi. V roce 930 založili alting, všelidový sněm, v čele se zákonodárným sborem složeným ze všech krajových náčelníků a zákonopravcem, který přednášel a vysvětloval přijaté zákony. Na altingu se každoročně scházeli, rokovali, řešili pře a bavili se sportem i vyprávěním příběhů a novinek muži i ženy z celé země. Účastnit se mohl každý.
Když tito Norové opouštěli svou vlast, vládlo v celé Skandinávii hluboké pohanství. Zatímco okolní germánské země, Anglie a východofranská říše, předchůdkyně Německa, byly už křesťanské a mniši v tamějších klášterech studovali a opisovali latinské spisy, Skandinávci vzývali pohanské bohy a tesali do kamene, dřeva a kovu runy, magické znaky a zároveň první germánské písmo, určené ke krátkým, často rituálním sdělením. Současně v tomto období severští vikingové a s nimi i Islanďané brázdili na svých ladných a přitom solidních lodích evropská moře a napadali přímořské země, aby si odtud odváželi kořist a poznání. V cizích zemích, především v těch, které jim byly jazykově nejbližší, se seznamovali s křesťanstvím a někteří ztráceli důvěru ve vlastní bohy, či spíše nabývali důvěru v nového boha, Bílého Krista, jak ho nazývali, který musel být zřejmě silnější, když ho vyznávaly tak mocné říše. Koncem 10. století přijali dánský i norský král křesťanství, a norský Olaf Tryggvason začal vysílat věrozvěsty i na Island a zasévat mezi lidmi semeno sváru. Tehdy, roku 1000, Islanďané na altingu po vzrušených debatách rozhodli, že přijmou nový, křesťanský zákon, aby zachovali v zemi jednotu a vyhnuli se pokřesťanštění z rukou norského krále. Stejně chytře připojili k novému zákonu i doložku, že kdo chce, může v soukromí uctívat staré bohy. Na závěr tohoto historického zasedání se kolektivně dali pokřtít v jezeru na Sněmovních pláních, a ti, kterým jezero bylo příliš studené, se skropili až cestou domů v teplém pramenu. To vše vypráví mj. Sága o křesťanství a lze jí v hrubých rysech věřit. Pohanské zvyky na Islandu dlouho přetrvávaly, a co je důležitější, tradovaly se dál i staré pohanské mýty. Na druhé straně však Islanďané plně využili vzdělání, které skýtalo křesťanství. Naučili se číst a psát, postupně se seznámili s hlavními literárními žánry vzdělané Evropy, s legendami, kronikami a rytířskými romány, a začali sami psát knihy ve vlastním jazyce a zapisovat to, co jim z pohanské éry dochovala ústní tradice.
V 13. století nebyla už písemná kultura na Islandu rozšířena zdaleka jen mezi kněžími a mnichy v klášterech. Soudě podle obrovského množství ság a jiné světské literatury, ovládali umění psát – dokonce psát uměleckou literaturu – také mnozí z majetných sedláků. A tehdy došlo i na zapsání pohanské mytologie. Ale to už jsme v době, kdy islandská společnost byla rozvrácena sváry a krvavými boji velmožů o moc a dávno pominuly zlaté časy prozíravého budování nové vlasti a zajišťování míru zákony.
Přesto tato krutá doba zrodila řadu znamenitých tvůrců písemnictví, z nichž vynikl ten, který zosobňoval její klady a zápory v nejkrajnější míře, Snorri Sturluson (1178–1241). Jako příslušník jednoho z nejmocnějších rodů se dopracoval velkého majetku, stal se náčelníkem několika krajů a zákonopravcem na altingu; byl ctižádostivým, leč málo prozíravým politikem, který spoléhal spíš na diplomatické dohody než na otevřený boj, a skončil tak, jak v bezuzdných bojích o moc musel: potupným ubitím protivníky ve vlastním domě. Byl to však vzdělaný muž, jehož vášní byla minulost a vše, co se o ní a z ní písemně i ústně zachovalo. Snorri měl velké vypravěčské nadání; jeho sága o norských králích zvaná Heimskringla (Okruh světa) je nejen hlavním pramenem nejstarších dějin Norska, ale i uměleckým vrcholem ságové literatury, podobně jako další dílo, jehož byl pravděpodobně také autorem, Sága o Egilovi, největším islandském skaldovi. Snorri měl fenomenální paměť; znal a dochoval budoucím generacím tisíce veršů od více než šedesáti skaldů, počínaje nejstaršími z 9. století a konče svými vlastními. Skaldského umění si vysoce vážil, a protože v jeho době již vymíralo, pojal úmysl je obnovit a kolem roku 1220 sepsal příručku pro skaldy, nazvanou Edda; zachovala se v několika středověkých opisech a po všechna století byla čtena a známa. Snorri v ní mimojiné na příkladech vyložil složitou skaldskou poetiku včetně umných básnických opisů, tzv. kenningů, které zčásti vycházely ze severské mytologie. A protože podrobná znalost mytologie se v 13. století už vytrácela, vložil do své Eddy dlouhý oddíl o pohanských bozích a bohyních a vyprávěl jejich příběhy tak, jak je slyšel od pamětníků, a přizdobil je svým fabulačním uměním.
Nejvíce inspirace však načerpal z bájí zveršovaných, z mytologických básní, které mezi jeho vrstevníky dosud kolovaly spolu s básněmi hrdinskými. Tato epika měla prastaré kořeny, byla složena v severské variantě starogermánského veršového rozměru s náslovným rýmem (aliterací) a v té podobě, v jaké se zachovala, vznikala převážně v Norsku asi od 9. století a v mladších vrstvách také na Islandu. V době Snorriho Sturlusona, možná dokonce z jeho popudu, je nějaký, pro nás anonymní Islanďan sebral, uspořádal a zapsal. Jeho rukopis se nezachoval, básně zřejmě upadly v zapomnění, a když biskup Brynjólfur Sveinsson získal mladší opis originálu, poznal v něm ty básně, které použil Snorri ve své Eddě. Protože se domníval, že jde o nějaký její starší předstupeň, dal sbírce rovněž název Edda. Autorství přiřkl nejstaršímu známému islandskému dějepisci Sæmundovi Učenému (1056–1133). To byl však omyl; dnes díky výzkumům moderní vědy víme, že básně pocházejí z různých období a od různých anonymních básníků, a mluvíme tedy o Starší nebo Písňové Eddě na rozdíl od mladší a převážně prozaické Snorriho Eddy. Tato dvě díla jsou vedle ojedinělých výtvarných památek a skaldských veršů pramenem veškerých našich znalostí staroseverské mytologie, přičemž eddické písně (tj. básně ze Starší Eddy) jsou původnější a už pro Snorriho byly pramenem. Snorri některé básně parafrázoval prózou, občas ocitoval jednotlivé strofy, především však vědomosti v básních roztříštěné doplnil, uspořádal v celek a dal mu středověkou didaktickou formu otázek a odpovědí: bájný švédský král Gylfi neboli Gangleri (Unavený chůzí) se táže a trojjediné převtělení Ódina, postavy Vysoký, Stejně vysoký a Třetí, odpovídají.
Ústřední osu Snorriho vyprávění tvoří líčení, obsažené také v eddické Vědmině věštbě, líčení vzniku světa, živých bytostí a bohů, zlatého věku míru a budování, první vraždy mezi bohy, demoralizace světa a zániku bohů – ragnaroku, s výhledem do nového světa pokoje a štěstí na troskách světa starého. Snorri přejal tragický patos této nejprocítěnější staroseverské básně, kdežto do podání jiných bájí se mu vloudil lehce ironický nadhled, který byl ovšem v souladu se zlidštěným pojetím bohů a s jejich povahovou individualizací v té fázi pohanství, kdy báje v dochované podobě, ať veršové či prozaické, vznikaly. Tento dvojí přístup k obsahu bájí, tragika nevyhnutelného zániku bohů na jedné straně, a humorné rysy zlidštěných bohů na straně druhé, se stal východiskem i našeho českého převyprávění severské mytologie.
Mytologické básně Starší Eddy i mytologické pasáže Snorriho Eddy vypovídají o světonázorových představách lidí v poslední fázi pohanství na Severu, kdy musíme už předpokládat vliv křesťanství. Navíc je autenticita mytického myšlení poněkud zkreslena uměleckým, v Snorriho případě dokonce literárním zpracováním, a zrnka prastarých mýtů, skrytých v takto dochovaných bájích, jsou dnes zřejmá jen zkušeným znalcům mytologie. Tato zrnka původních mýtů jsou také jediným ukazatelem do nejzazší minulosti a pojítkem s mytologií ostatních Germánů, případně i jiných etnických skupin.
Dá se předpokládat, že germánské kmeny na evropské pevnině měly obdobná božstva jako Skandinávci (ostatně Skandinávie a severní Evropa byly pravlastí Germánů) a několik dochovaných jmen z raného středověku v ostatních germánských jazycích nám prozrazuje, že hlavními starogermánskými bohy byli Ódin (Wodan), Tór (Donar) a Tý (Tiu). Dodneška se jména bohů zachovala například ve jménech dní: úterý byl den zasvěcený Týovi (něm. Dienstag, angl. Tuesday), středa Ódinovi (angl. Wednesday), čtvrtek Tórovi (něm. Donnerstag, angl. Thursday), pátek bohyni Frigg (něm. Freitag, angl. Friday). Všichni Germáni měli nepochybně své mýty, které vyšly ze stejného společného základu, nikde však, kromě Severu, nebyly po příchodu křesťanství a písma zaznamenány.
Mytologie, kterou nám dochovali Islanďané, je tedy dokument ojedinělý, ale také zušlechtěný básnickou poetikou v případě eddických písní a ságovou vypravěčskou tradicí s jejím konkrétním a věcným stylem v případě Snorriho Eddy. Do jejích mladších vrstev vstoupily i pohádkové motivy. Lze ji s požitkem číst i v původní formě a zvídavý čtenář tu možnost má; obě Eddy s odborným komentářem jsou k dispozici v českém překladu. [Edda, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1962; upravené vydání Argo, Praha 2004. Snorri Sturluson, Edda a Sága o Ynglinzích, Odeon, Praha 1988; Argo, Praha 2003 a 2017.]
Naše knížka je volným zpracováním obou islandských pramenů pro mladé čtenáře bez předběžných znalostí: přibližuje jejich obsah o něco výpravnější, zábavnější a především ucelenější formou a zároveň má poskytnout představu o prostředí, v němž se mýty a báje rodily.
Hlavní předlohou k vyprávěným bájím nám byly mytologické pasáže Snorriho Eddy a v ústřední dějové linii – o vzniku a zániku světa – jsme se drželi, stejně jako Snorri, eddické Vědminy věštby, z níž také citujeme verše v překladu Ladislava Hegera. Připojili jsme i několik epizodických příběhů z eddických písní, které Snorri zřejmě neznal, a v úvodní kapitole pak vlastní, poněkud didaktický pokus naznačit náboženské souvislosti mezi kontinentálními a skandinávskými Germány. Všechny motivy rozpracované v knize jsou autentické a rovněž k psychologickému zproblematizování jednotlivých bohů a bohyň, k drsné komice některých scén, ale i k dvojakosti postavy Lokiho a k jisté rozporuplnosti úlohy vládce světa Ódina, nám poskytly odrazový můstek středověké prameny.
Helena Kadečková
