Franz Wurm – na kolech a kolejích cestou necestou

Přišla za mnou zkušená překladatelka, tedy někdo, kdo žije jazykem, žije dokonce z něho, anebo, po lopatě: živí se jím, pobývá v prostoru mezi dvěma jazyky a tomuto prostoru, možná spíš hraně a nejisté linii, po celý život zachovává věrnost — přišla za mnou hned po mém pokusu vysvětlit přednáškou i přednášením, výkladem i příklady poetiku Franze Wurma (1926–2010) a posteskla si: Já tomu Wurmovi prostě nerozumím.

Je to dnešní dobou? Dnešní poezií, která zas až tolik v jazyce nežije, protože ji více zajímají děje, životní, pouliční, přehlédnutelné příběhy? Která nás uchvacuje spíše tím, že podstatné i nepodstatné okamžiky popíše přesně, neboli: srozumitelně? Někdy tyto okamžiky křičí a řvou sprostotou a útočností odlidštěného lidského vztahu, někdy se utíkají k nostalgii dávných hořkosladkých chvil — ale vždy jazykem obecně sdělným. Zatímco „nesrozumitelná“ poezie Holanova, Celanova, Wurmova — ta vytváří „děje“ přímo z jazyka, už v něm hledá a pátrá po vyjádření vztahu, hrubiánství, útočnosti i útěšnosti nikoli na ulici, nýbrž mezi slovy.

Franz Wurm nám možná poskytuje ideální příklad právě těchto dvou různých pólů poetiky, ke kterým během svého života dospěl a které máme ve výboru z jeho celoživotního básnického díla výrazně zastoupeny na jedné straně v Králi na střeše, jenž jako by více odpovídal dnes běžnějšímu naladění čtenářů poezie, na druhé straně pak v Rozevřené fuze, kde se výpověď odehrává kdesi vzadu, hlouběji v jazyce. Také náročněji, ne tak snadno k rozluštění.

V obou případech básním i nám čtenářům poslouží, budeme-li Wurmovy básně číst nikoli zběžně a po povrchu, ale naopak kroužit jimi při opakovaném čtení kolem dokola, pokud možno nahlas:

NA KOLEJÍCH

Na dálku stihne tě dlaň. Jen
ten pozdrav příteli
platí, kdy mu ochoten
nastavíš rámě. Čím jsme hořeli —

zemí, solí, trochou času na oheň,
vápnem lásky v krvi —
vymílá nás. Povodeň
nesmírně hltá

břehy. Když přes ni pohlédneš sem,
oko se ti rozsvítí, druhé se vrhá
k zemi. Dočasnou horečkou žhnem,
která nás žene a nepotrvá.
Tobě, nezbytný, tíhou trvání
odvětí, ať cokoli jmenuješ,
že svobodně mezi vlnou a zdí
samoten společně vřeš.

To byla první báseň, kterou jsem od Franze Wurma četla — a už ho nespustila z očí. Rozumějme jí! Nejde jí rozumět. Ale nepromlouvá ke čtenáři ještě jinak, než že by si říkala o rozumění? Nerozsvěcí se při čtení jeden obraz od druhého? Nezasahují nás metafory natolik vydobyté ze zkušenosti, že oslovují, ne-li zaklínají naši zkušenost? Když ve svém kroužení textem začneme zahlédat vztah nebo život, který hoří, kterým žhneme, který nepotrvá, a přece nám do uší do očí vlévá trvání přinejmenším přítomné, totiž stejně tak vidoucí jako i zaslepené žití — což nás to zažehování, ta zvedající se melodie, ty pojmenovávané živly, což nás to u básně nezachytí víc, než kdybychom si jednoduše přečetli větu oznamovací? Báseň nemá na prvním místě sdělovat, co měl básník na mysli, to víceméně činí próza. Básní se nepročítáme ve vleku příběhu, kterým nás próza žene pachateli ve stopě. Báseň nás uvádí do vlastního pohybu a my v momentu jejího čtení jsme básníkem, protože nejdeme jen ve stopě, nýbrž tu stopu spolu s ním znovu a znovu vtiskujeme, tentokrát do svého života.

Musí velký básník prožít velké trauma, aby se rozepsal? V případě Franze Wurma tomu tak bylo. Jeho židovští rodiče ho ve třinácti posadili v Praze do vlaku přes celou Evropu k otcovu obchodnímu partnerovi, přes Nizozemí do Británie. Psal se rok 1939 a z rodiny přežil pak válku jen tento syn, který „vyhnání z domova“ rodičům dlouho zazlíval. První čas v Cheltenhamu doslova ztratil řeč. A když ji postupem času nacházel — v anglické podobě, u pěstounů, za studií, v Oxfordu —, nacházel ji ve formě básní, hudebních básní, jeho nadšení pro hudbu se do nich jednoznačně vepsalo. Zjistil však zároveň, že své básně musí formulovat v rodném německém jazyce, jenže: kde žít? V německých zemích, které vinil ze smrti rodičů, ze smrti milionů? Po deseti letech v Anglii se nakonec usadil ve Švýcarech. Franz Wurm měl nádherný melodický hlas, rád hrál divadlo, také divadelní hry skládal, na cestách vlakem si na chodbičce prozpěvoval hudební árie. Báseň „Na kolejích“ napsal cestou od Reného Chara, se kterým se předtím na jihu Francie několik dní radil o svých německých překladech jeho francouzských básní. Z veršů přímo čiší intenzita prožitku.

Rovněž se přátelil s Paulem Celanem, jak dokládá kniha jejich korespondence (Paul Celan / Franz Wurm, Briefwechsel, 1993). Slovo Celanovi propůjčoval i v dobách, kdy byl zaměstnán v curyšském rozhlase a připravoval v něm literární pořady. Už v Anglii se seznámil s Moshé Feldenkraisem, jemuž zas přeložil jeho učebnici o psychofyzioterapeutické metodě, jak zvládat život tělesný i duševní (Aufrechter Gang / Vzpřímená chůze, 1968). Sám pak založil ve Švýcarsku Feldenkraisův institut (1975) a podmanivě namluvil rozhlasové kurzy na desky, které pacienti při terapii poslouchají a reagují na ně.

Táhlo ho to však domů, pozorně sledoval vývoj v Československu šedesátých let, jenže než se rozhoupal, aby do komunistické země přijel, byla už obsazena Sověty. Přesto zde pak strávil dva roky ve společnosti literátů (Holan, Gruša, Šiktanc, Frynta, Karfík, Skácel, Vyskočil), kteří ještě v devadesátých letech měli o něm co vyprávět. Když pak z té normalizací postižené země roku 1971 odjížděl navždy, svatbou dopomohl známé fotografce Markétě Luskačové vycestovat na svobodu. Opět sám se pak na nějaký čas usadil roku 1974 v Izraeli. A bezhlavě, na celý zbytek života se zpátky v Curychu osmdesátých let zamiloval do terapeutky ve svém institutu, mladší Švýcarky Barbary Z’Graggen, které vhrkly slzy do očí, když jsme jí v jejich novém asconském bytě roku 2004 střídavě předčítali on své básně, já jejich překlady…

Ano, je to nejen pro překladatele, ale i pro čtenáře účinný klíč k rozumění, když autor čte své básně osobně. Jedině on ví, z jaké hloubi se dvě slova k sobě váží tak, aby co nejpřesněji vyzněl smysl básně. Překladatel či herec se k těm kořenům básníkova prvotního zážitku musejí pracně pročítat, kroužit básní, číst ji kolem dokola, až se pak snad i jim v básni roztočí kola a položí koleje, po kterých lze ujíždět životem, onou dočasnou horečkou, která nepotrvá…

Věra Koubová