Čang Sien-ming – má cesta k literatuře a umění

rozhovor překladatele s autorem

Denis Molčanov (DM): Mohl byste českému čtenáři přiblížit, co vás přivedlo ke psaní a kdy jste s ním začal?

Čang Sien-ming (ČSM): Doopravdy psát jsem začal až na univerzitě. V letech 1979–1983 jsem studoval na katedře čínštiny Chenanské univerzity, kde jsem hltal vše, co mi přišlo pod ruku: poezii, romány, eseje, literární teorie, díla moderní i klasická. Po nějaké době tohoto „nasávání“ mě přepadla chuť sám něco stvořit — napsal jsem pár básní, esejů, řekněme na zkoušku. Mé první literární dílo byla esej, která vyšla v roce 1985 v šanghajských Literárních novinách.

Mám-li se ale podívat ještě dál, silný tvůrčí impuls přišel pravděpodobně na podzim roku 1973, v noci, kdy z vězení propustili mého staršího bratra. Bylo mně tehdy jedenáct let. Můj bratr se na střední škole, rok před maturitou, zapojil do politického hnutí, které otřáslo Čínou a ohromilo svět (tzv. kulturní revoluce, pozn. překl.). Stal se vůdcem studentské organizace, později byl zatčen a vězněn tři roky. Celá naše rodina se kvůli tomu musela vystěhovat z rodného města do jiné provincie. Toho večera jsem ze sebe před plačícím bráchou najednou vyrazil: „Až vyrostu, tak se za tebe pomstím: sepíšu tvůj příběh, napíšu román o naší rodině!“ On mi ale nevěřil a celý zaskočený odvětil něco jako: „Cože, ty, malej kluk s prořízlou hubou?!“ Byl jsem v jeho očích stále dítě, nikdo, ani já, nemohl tušit, že jednou budu opravdu psát a publikovat.

Jinak jsem ale přesvědčený, že kořeny mé literární tvorby sahají ještě dál, k mému ranému dětství a vlivu mého otce, který má na mé zvolené životní dráze lví podíl. Lze říci, že otec byl mým prvním literárním mentorem, i můj styl nese jeho jemný rukopis.

Narodil jsem se v lednu roku 1962 v městysu Paj-sang-kuan (Průsmyk bílých moruší, pozn. překl.) v provincii Chu-pej. Tato oblast vysokých hor a hustých lesů byla v dávných dobách kolébkou barbarské kultury Čchu. Tamní obyvatelé odpradávna věří na magii, mají bohatou fantazii, romantickou duši a sklony k nejrůznějším podivnostem. Můj otec, na místní poměry vzdělanec, byl nadaný vypravěč, rozuměl staré poezii, dokonce ji i psal, a hlavně měl ve zvyku zaznamenávat si své sny. Jako malému klukovi mi každý večer něco vyprávěl, většinou pověsti o démonech a strašidlech, a samozřejmě i zážitky z války — dotáhl to na rotného. Když měl dobrou náladu, předčítal mi básně a záznamy snů, které si zapisoval. Bylo mi tehdy asi pět, šest let, zpětně si ale uvědomuji, že jestli do mého srdci někdy zapadlo semínko literatury, aby později vyklíčilo, bylo to právě tehdy.

DM: Máte nějaké literární vzory, domácí i zahraniční, a v čem vás oslovují?

ČSM: Seznam spisovatelů a básníků, kterých si vážím, a to jak starých, tak moderních, by byl příliš dlouhý — žádného z nich jsem ve své tvorbě sice nenapodoboval, alespoň ne vědomě, je však mnoho autorů, kteří mě inspirovali a ovlivnili. Z těch čínských zmíním především Cchao Süe-čchina, Pchu Sung-linga a Lu Süna, ze západních Baudelaira, Bretona, Márqueze, Kafku, dále Joyceho či Borgese. Tito autoři mě ovlivnili především z hlediska literární koncepce, obdivuji jejich smysl pro inovaci — kolik zákoutí dokázali pro literaturu otevřít?!

DM: Proč právě sny? Co vás na jejich světě tak fascinuje?

ČSM: Já jsem snílkem od dětství. Vzpomínky na obzvlášť zajímavé sny si dokážu uchovat dlouho, dodnes si jasně pamatuji některé, které se mi zdály jako dítěti. Měl jsem ve zvyku vyprávět je tátovi hned po probuzení. Otec mi vždy s velkým zájmem naslouchal, potom se podíval na oblohu, přivřel oči a s velkou vážností můj sen vykládal — zkoumal, co je na něm dobrého, co neblahého a jak se podle toho v následujících dnech zařídit. Jeho přístup mě přiměl k tomu, že jsem se o své sny začal zajímat už v mladém, ač nepoučeném věku. Díky němu jsem pochopil, že sny jsou něco magického a tajemného, že skutečně umí předpovídat budoucnost. Například jednou se mi na začátku školního roku zdálo, že stojím u školní brány pod rozkvetlou korunou vonokvětky, v jejíchž větvích visí ohromný měsíc. Tak jsem si poskočil, vyhoupl se do koruny, natrhal si plnou náruč voňavého kvítí a měsíc se na mě usmíval, dokonce se zasmál. Já ho pozdravil a opatrně seskočil na zem. Když jsem se probudil, vyprávěl jsem to otci, který po chvíli povídá: „To je jasné jak facka: chtěl bys chodit do školy. Až zítra otevřou, sám tě půjdu přihlásit.“ I v následujících letech mi ten sen často připomínal, myslel si, že odkazoval na „výstup na Měsíc, tj. úspěch u císařských zkoušek“, jinými slovy, že ze mě jednou bude „literární hvězda“, stanu se spisovatelem, nebo alespoň někým, kdo se psaním uživí.

I já v běžném životě velmi rád vyprávím své sny, diskutuji na to téma s přáteli. Později jsem se dostal k západní literatuře na toto téma, k Freudově Výkladu snů, k Jungovi, a snad jsem tím získal o něco racionálnější pochopení významu snů. Díky nim jsem pochopil, že ve světě lidské duše existuje kromě mysli vědomé také širší a hlubší svět podvědomí či nevědomí. A právě tento tajemný svět mě do sebe vtahuje a okouzluje mě dodnes.

DM: Jak své sny zaznamenáváte, nebo jak je vytváříte?

ČSM: Systematicky si své sny zapisuji od roku 1997.

Vzpomínám si, že v červenci toho roku jsem měl řadu zvláštních, velmi symbolických snů: dokonce jsem ve snu skládal básně! Jednou se mi zdálo, že stojím na vysokém útesu vystaven silnému větru a z modré nebeské báně se jak vodopád valí báseň. Nahlas jsem ji recitoval a zároveň v duchu žasl: tak úžasnou, modernistickou báseň jsem nemohl napsat já, ta není pozemská, ta může být jen z nebe! Snažil jsem si ji ve snu zapamatovat, po probuzení mi na mysli sice zůstalo už jen pár slov, ale i ta mě dokázala šokovat. Také se mi zdálo, že se v mé chýšce o rozloze pouhých devět metrů čtverečních náhle objeví Baudelaire, promění se v obrovského býka a honí mě jak šílený — rozsápe mě rohy ostrými jak nože a z hrudi mi vyteče hromada olověných písmenek sladkých jak med…

Potom jsem se probudil, ani jsem nerozsvěcoval, popadl pero a potmě si na kus papíru načmáral co nejvíc podrobností z toho snu.

Některé sny mi byly zdrojem palčivých bolestí — když jsem byl například odsouzen za vymyšlený „zločin“ k trestu smrti a namístě popraven; celá scéna i detaily byly tak jasné a realistické, že jsem byl i po probuzení natolik otřesen, až jsem se rozplakal.

Od té doby jsem měl u postele vždy papír, tužku a diktafon, a kdykoli se mi zdálo něco zajímavého, zaznamenával jsem si to, klidně i uprostřed noci. V té době jsem své texty ještě nepovažoval za literární díla, k záznamu jsem používal metodu „automatického psaní“, kde nebylo třeba uvažovat o struktuře nebo zpracování tématu, zaznamenával jsem sny, tak jak přicházely, jako by plynuly ve slovech a já je jen sbíral a ukládal. Zažíval jsem přitom něco magického, pocit svobody, neomezenosti. Zůstával jsem věrný snové realitě, nešetřil žádnou scénu či detail, sen jsem nijak neupravoval ani neuhlazoval.

Některé z těch záznamů jsem použil v básních surrealistického střihu, většina ale zůstala ležet v počítači, až jsem na ně téměř zapomněl. V roce 2016 jsem ten soubor ovšem čirou náhodou otevřel, zběžně přelétl ty dlouhé, přeplněné stránky a nemohl věřit svým zrakům: tohle se mi doopravdy zdálo?! Bylo to tak kouzelné, podivné, absurdní! Ještě více mě překvapilo, jak bohaté byly ty sny na metafory a hluboké pravdy. Slova přenášející mé sny mě uchvátila natolik, že jsem je musel číst zas a znovu a pokaždé jsem cítil vzrušení, spoustu podnětů, vyvolávalo to ve mně další a další asociace. Tehdy mě napadlo, co by se asi stalo, kdybych je přece jen vydal, stále v původní podobě, jestli to vystačí na samostatné literární dílo. Nakonec jsem vybral asi stovku relativně ucelených textů a pod souhrnným názvem Jazyk spánku je nabídl literárnímu dvouměsíčníku Ta-ťia (Všichni, pozn. překl.). Vyšly potom také jako samostatná kniha.

Myslím, že vzbudila v čínském čtenářském světě poměrně velký ohlas, literární kritici zareagovali — mé texty sklízely chválu i od těch nejznámějších.

Zazněly dokonce návrhy, abych svůj literární průzkum nevědomí vedl hlouběji a dál, aby se z pouhého záznamu snů stal tvůrčí akt, z halucinační materie klasické literární dílo. Některé z těch nápadů jsem nakonec vzal za své a pokračoval v záznamu snů v syrové podobě, avšak při redakci jsem text zbavoval příliš komplikovaných zápletek, do očí bijících oslích můstků, zajišťoval souvislost příběhu a scén, obohacoval, ba dokonce posiloval některé detaily, abych podtrhl subjektivitu obraznosti, metaforičnost snů. V tomto bodě jsem tedy přešel od „záznamu“ k „tvorbě“. Sny — to jest nevědomí — jsem vědomě pojal jako předmět literatury a svůj postup začal nazývat „snové vyprávění“.

Právě na to jsem od té chvíle zaměřil svoji tvorbu: o něco později jsem vydal Poslovo zaříkání, sbírku textů na téma iluze a snu, která v tuzemsku slavila úspěch, a to nejen u čtenářů — někteří literární kritici mluvili dokonce o tom, že snová vyprávění „otevřela čínské literatuře nové pole rozmachu“.

DM: Jste citlivý spíše na čínskou tradici — Čuang-c’, lidová náboženství, tchangská fantastika, Pchu Sung-ling atp. —, nebo i na tu západní — surrealismus, Freud?

ČSM: Mé duchovní kořeny vycházejí z tradiční čínské kultury; přesněji řečeno, mé kulturní a duchovní základy mají blíž k romantické, mystické, naturalistické větvi tradiční čínské kultury, tedy k taoistickému myšlení.

Jak jsem zmínil výše, mé rodiště se nachází v kolébce kultury Čchu a já věřím, že právě tento odkaz mě ovlivňuje již od dětství, podepsal se na mé povaze upřednostňující otevřenost a cit, milující fantazii. Jako čtenář jsem si zvláště oblíbil Čuang-c’ho, pro mě ústředního představitele klasické čínské romantické literatury. Hluboce mě též ovlivnilo dílo čínské antiky Kniha hor a moří, dále staré texty pojednávající o příšerách, démonech a božstvech jako Pchu Sung-lingovy Podivuhodné příběhy ze Studovny klábosení (výbor česky Zkazky o šesteru cest osudu, přeložil Jaroslav Průšek) či O čem Mistr nemluvil.

Co se však týče filozofického myšlení, literárních koncepcí či tvůrčích postupů, ještě větší a bezprostřednější vliv na mě měla moderní západní filozofie a modernistická literatura. Od osmdesátých let, kdy jsem se s ní setkal poprvé, mě silně přitahuje surrealismus a magický realismus, také černý humor, absurdita a tak dál. Dodnes si vzpomínám na vzrušení, které jsem pocítil, když jsem poprvé četl Bretonův „První surrealistický manifest“ — bylo to jako setkání se spřízněnou duší, na které jsem čekal několik životů!

Když o tom teď přemýšlím, důvod, proč je to pro mě tak důležité, souvisí s existencialismem, s filozofií, kterou zastávám a kteréžto přesvědčení zase odkazuje na filozofii Čuang-c’ho, kterou miluji. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že západní existencialismus a taoistické myšlení Východu si jsou duchovně blízké. Rozhodně já je v sobě spojuji. Rány, bída, hlad a katastrofy, kterými jsem si prošel v dětství a dospívání, mi daly předčasně pocítit absurditu světa, složitost a temnotu lidské povahy. Uvnitř jsem byl jak štvané zvíře, proto jsem se utíkal k černému humoru, abych se s tím vypořádal, abych tu nesmyslnost v něčem rozpustil. Snové vyprávění používám k otevření podvědomého světa, zmírnění vnitřní hrůzy, k pokusu o duchovní očistu; s pomocí literatury nabírám z nevědomí materiál, z něhož se snažím budovat fantaskní prostor, kam se může utéct duše zkroušená a strádající. A právě proto mám tak rád Kafku. Když jsem si poprvé přečetl „Proměnu“ a „Sen“ v prvním svazku čínského vydání jeho sebraných děl, něco mě přinutilo, abych si do čtenářských poznámek zapsal: „Nežije Kafka dál ve mně?“ Mám totiž ke Kafkovi, vědomě i nevědomě, ohromně blízko, je to můj starší bratr. Také on byl snílkem, velká část jeho díla je sama o sobě snem a lze ji číst jako sen ve dne.

Ve svém chápání snů a nevědomí jsem nejvíce ovlivněn Jungem, zakladatelem analytické psychologie, s jehož vědeckými teoriemi silně souzním. Četl jsem mnohokrát jeho Červenou knihu i Vzpomínky/sny/myšlenky. Jeho spisy mi umožnily jasněji pochopit psychologii nevědomých procesů i vztahy mezi snem a kolektivním nevědomím. Jungova teorie mě přivedla k přesvědčení, že říše nevědomí je bohatý literární důl, na jehož těžbu nestačí ani celoživotní úsilí.

Zdá se mi, že z nepřeberného množství literárních žánrů je právě surrealismus tím, který stojí za to sledovat a neustále ho rozvíjet — díky tomu, že pracuje s nevědomím každého čtenáře, mi přijde skutečnější, bohatší, magičtější, kouzelnější i hlubší než jakákoli „objektivní realita“, ať už je sebekrásnější či naopak krutá a absurdní. Jak řekl Octavio Paz: surrealismus je posledním douškem kyslíku moderní poezie. K čemuž bych dodal: poslední doušek kyslíku literatury jako takové.

DM: Jste také básník, fotograf, grafický umělec: rozlišujete mezi jednotlivými rozměry své tvorby, a pokud ano, kde pro ně hledáte odlišnou inspiraci?

ČSM: Coby spisovatel jsem se vydal cestou „snového vyprávění“, jinými slovy činím ze snů námět a z nevědomí zdroj literární invence.

Jako básník jsem si vytvořil určitý styl, kterému říkám „magická poezie“ — se skutečnostmi lidské existence a ducha zacházím po svém, deformuji je, sublimuji, přetvářím v surrealismus s určitým magickým nádechem. Je to takový podivný, drsný výkřik, který má popíchnout otupělé srdce lidí, podnítit je k tomu, aby věnovali pozornost věcem, které sice vypadají jako všední, snadno přehlédnutelné, přitom ale stojí za vážné zamyšlení a měly by nás znepokojovat.

Jako fotograf jsem postupem času přišel na postup, který nazývám „fotografie iluzí“. Dokonce jsem si v tom směru nechal patentovat vynález fotografické metody pracující se zařízením pro lom světla. Vše je založené na lomu světla, jeho zkreslení, přepracování, přeskládání, čímž vzniká jedinečný efekt jakési malby světlem. Snad se zde mohu pochlubit i sólo výstavou v Itálii. Takové obrazy nepocházejí ze skutečného světa, jsou pouhými „podobami v obrazech“, iluzemi věrohodnými, ale neskutečnými, schopnými vyvolávat nekonečné asociace, odtud „fotografie iluzí“.

Přestože se snové vyprávění, magická poezie či fotografie iluzí liší formou i zpracováním, ve své podstatě jsou jedno a totéž, všechny se dotýkají fantazie, iluze, fantastiky. V prosinci roku 2021 mi jedno velké pekingské nakladatelství vydalo tři knihy: soubor snových příběhů Poslovo zaříkání, sbírku magické poezie Temná krajina a fantasmagorickou básnicko-fotografickou sbírku Cesty přízraků, které jsem pojmenoval společným názvem Jasné přeludy s cílem spojit je do jednoho literárně-uměleckého, fantaskního celku.

Zde se nabízí zásadní epistemologická otázka: jak pozorovat, zkoumat a zobrazovat svět, včetně toho duchovního? Předmětem mého zkoumání a pokusů o zobrazení je svět pomyslný, na hony vzdálený skutečnosti, nebo od ní zcela oddělený — je to stín a přízrak světa reálného, svět surreality. Dělám to v přesvědčení, že právě tento svět přináší mnohem víc podnětů a sdělení než svět skutečný. Všechny tyto informace se odkrývají prostřednictvím dlouhé řady asociací — oživováním osobních životních zkušeností, vzpomínek, objevováním netušených zásob vědomostí, všemocné představivosti. Také proto budou mít různí čtenáři při setkání se stejným dílem různé, dokonce protichůdné pocity. V tom ovšem spočívá jedinečné kouzlo literatury a všeobecně umění iluze.

Pokud jde o inspiraci, jedná-li se o snová vyprávění, umisťuji ji, řekněme, do nebe. Tímto „nebem“ ovšem nemyslím Boha či nějaké božstvo, nýbrž chromozom zapsaný v mých genech, zodpovědný za ukládání vzpomínek. Tato obrovská paměť uchovává vzpomínky celých pokolení uvnitř rodokmene, stejně jako vzpomínky na můj poslední i předposlední život. Tyto prapůvodní vize uložené v chromozomu se bezděčně uvolňují formou snů — jak jinak vysvětlit ony scénáře, jež se zcela vymykají našim životním zkušenostem a přesto tak souzní s naší myslí? Sny jsou pro mě zkrátka bezednou zásobárnou inspirace.

Co se týče inspirace u tvorby básnické a fotografické, stejně jako u všech těch krásných, ale bláhových nápadů, které se mi neustále honí hlavou jako pestrobarevné bubliny, připsal bych ji síle zvědavosti a představivosti. To všechno ovšem vyvěrá z hravosti, která je zkrátka ve mně. Moje tvorba je hra. Ano, hra. Věřím, že vrcholem literárního umění je hra — náročná, zábavná a kouzelná.

Denis Molčanov