Saman

Recenze

1. dybbuk – 16. 2. 2018

   Respekt, 4. 2. 2008

   Markéta Pilátová
   Hříšný křesťan Saman

   Královna krásy z Indonésie napsala statečnou knihu
   Indonéská literatura není v Česku exotickou neznámou. Vloni tu vyšly indonéské pohádky a legendy v knize Smaragdové ostrovy, antologie moderní indonéské prózy Tygr! Tygr! a před Vánoci také prvotina představitelky nového proudu tzv. indonéské „voňavé literatury“ (tvorba mladé generace spisovatelek) Ayu Utamiové (40). Román Saman je pro českého čtenáře v tuto chvíli zajímavý i tím, že minulý týden zemřel představitel režimu, proti kterému byl namířen – diktátor Suharto.
   Kniha Saman i jí podobné prózy, které bořily tabu v cenzurou sešněrované zemi, nepojednává o žádných voňavých věcech a ženské autorky proti tomuto označení právem protestují. Saman způsobil v Indonésii konce devadesátých let, těsně po pádu Suhartova režimu, senzaci. Nejen že se v něm píše o boji aktivistů za zlepšení života drobných zemědělců, o svobodě slova, ale především se otevřeně zabývá sexem, právy žen a podobnými, do té doby v indonéské literatuře neslýchanými věcmi.

   Bible a statečnost
   V zemi, kde 88 % obyvatel vyznává islám, hinduismus, buddhismus nebo křesťanství a většina lidí považuje tradiční patriarchát za cosi samozřejmého, byla finalistka v soutěži o královnu krásy, aktivistka a nezávislá novinářka Ayu Utami, vnímána buď jako ženský prorok, nebo vulgární čarodějnice. Sílu jejího vlivu lze vystopovat nejen v dílech dalších mladých spisovatelek, ale také v tom, že se román v prvním půlroce po svém vydání dočkal dalších osmi dotisků, získal domácí i zahraniční literární ocenění a byl přeložen do několika světových jazyků.
   V českém kontextu pravděpodobně v Indonésii silná témata nebudou působit senzačním dojmem. České ženy nedojme, že čtyři hlavní hrdinky Yasmin, Cok, Laila a Shakuntala mají svá povolání fotografk y, tanečnice, hoteliérky a právničky. Ba ani to, že si dovolí prožívat orgasmus, diskutují o panenství nebo jsou nevěrné manželovi. Mnohem cennější je pro nás jiná rovina jejich charakterů. Jsou to totiž nejen mladé ženy užívající si života, ale především statečné lidské bytosti, které se nebojí krutosti režimu a pomohou svému kamarádovi z dětství, aktivistovi bojujícímu za práva sběračů kaučuku – Samanovi.
   Ayu Utami vyrůstala v katolické rodině a tvrdí, že Bible je její největší inspirací co do formy, tak i obsahu. Biblické pasáže o prvotním hříchu však dovede převyprávět v rytmickém, osvěžujícím a vtipném stylu. Saman je křesťanský duchovní, který se po vysvěcení na kněze rozhodne odejít do rodné vesnice na Sumatře, aby tam pátral po tajemných hlasech a bytostech, jež celý život trápily jeho matku a zabíjely mu sourozence. Zachrání mentálně zaostalou dívku Upi a začne aktivně měnit otřesné životní podmínky její rodiny, patřící do komunity sběračů kaučuku. Suhartův přes třicet let trvající vojenský režim, jenž měl na svědomí stovky tisíc lidí, jakékoli podobné počínání považoval za komunistické spiknutí, a proto začal Samana a jeho přátele pronásledovat a mučit.
   Hrdina Saman se nakonec ocitá v New Yorku, stejně jako jeho kamarádky, a pracuje pro lidskoprávní organizaci. Už není knězem a prožívá lásku, která mu byla dříve zakázána. Jeho příběh dokazuje, že každý vzdor má smysl. Vrah Suharto teď leží na márách, zatímco Saman a jeho odvážné, rozkošně hříšné přítelkyně mění celou Indonésii.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 16. 2. 2018

   A2, 23. 1. 2008

   Soňa Čermáková
   První květ voňavé literatury

   Román bývalé modelky, který proměnil indonéskou literaturu

   V minulém roce se překladům indonéské literatury u nás dařilo. Orientalista Jaroslav Olša představil moderní indonéskou prózu v antologii Tygr! Tygr!, děti se seznámily s pohádkami a legendami Indonésie v knize Smaragdové ostrovy od Marie Rivai, na sklonku roku pak nakladatelství Dybbuk vydalo románovou prvotinu Saman mladé autorky Ayu Utami. Posledně jmenovaná kniha je důležitým mezníkem v historii souostrovní literatury; k indonéským čtenářům se dostala poprvé v roce 1998, jen pár týdnů před svržením prezidenta Suharta, který zemi vládl pevnou rukou více než třicet let. Román okamžitě katapultoval Ayu Utami po bok místních televizních a politických celebrit, což byl v Indonésii, kde je literatura poměrně drahým, a proto málo vyhledávaným koníčkem, jev zcela mimořádný. Poptávka byla dokonce tak vysoká, že během prvního půl roku vyšla kniha ještě osmkrát. Ve stejném roce navíc autorka získala literární cenu Umělecké rady Jakarty a v roce 2000 cenu holandské Nadace Prince Clause.

   Útok na hodnoty
   Po vydání knihy nemohlo mnoho kritiků i běžných čtenářů uvěřit, že tento stylisticky originální text, bořící mnohá společenská tabu, je plodem fantazie ženy, která se navíc svého času živila jako modelka. Objevily se proto spekulace, zda román nepochází z pera Goenawana Mohamada, význačného spisovatele a esejisty, který držel nad novou tváří indonéské literární scény ochrannou ruku. Nedůvěra k ženskému talentu však nebyla ve společnosti tlačící ženu do role oddané manželky a milující matky nic překvapivého a jen trefně rezonovala témata ztvárněná v románu.
   Zatímco část publika vnímala knihu jako čerstvý vítr do cenzurou přiškrcené indonéské literatury a nadšeně vyzdvihovala odvahu, s jakou se autorka zabývala kontroverzními tématy, její odpůrci naopak považovali dílo za vulgární a poukazovali na nevhodnost západního pojetí sexuální svobody pro indonéské morální hodnoty. Ayu Utami svým románem inspirovala mnohé další spisovatelky, aby ve svých dílech začaly bez obalu hovořit o tématech do té doby okrajových či pro indonéskou společnost citlivých. V románech a povídkách tak začaly vystupovat homosexuální páry, prostitutky, transsexuálové či ženy odmítající společenské konvence a bojující proti patriarchální dominanci. Přes protesty samotných mladých autorek, obávajících se ztráty své kreativní individuality, se pro tento nový proud indonéské literatury vžil název sastra wangi, voňavá literatura.

   Biblický příběh a řeči kamarádek
   Českému čtenáři poskytuje román Saman vhled do indonéské společnosti na konci devadesátých let minulého století, na samém úsvitu převratných politických a sociálních změn. Na pozadí několika příběhů autorka poukazuje na palčivá témata, jako je sexualita, politická represe, sociální nespravedlnost, stigmatizace Číňanů, násilí a náboženské konfl ikty.
   V popředí stojí postava katolického kněze Athanasia Wisanggeniho, později vystupujícího pod jménem Saman, který v malé vesničce na Sumatře pátrá po tajemných hlasech ze svého dětství. Setkání s mentálně zaostalou dívkou Upi však zcela změní běh jeho života. Místo aby se nechal rozmazlovat péčí věřících žen, snaží se pomoci místním sběračům kaučuku. Narazí však na zlovůli moci, útlak a násilí, které ho dovedou do odboje a nakonec jako aktivistu bojujícího za lidská práva do azylu v Americe.
   Magický a biblickými symboly protkaný příběh o tragickém neúspěchu jednoho snu se prolíná s osudy čtyř kamarádek, které otevřeně debatují o svých sexuálních zkušenostech, problematických vztazích s rodinou a dalšími autoritami.
   Zatímco v éře tzv. Nového pořádku prezidenta Suharta byly ženy, které se nehodlaly vzdát možnosti rozvíjet své schopnosti a kariéru, zobrazovány v literatuře i filmu jako odstrašující protiklad k věrným a poslušným manželkám, nabízí Ayu Utami ve své knize odlišný pohled na genderové a sociální vztahy. Všechny ženy si plně užívají své samostatnosti a finanční nezávislosti: Laila se živí jako fotograa, rebelka Shakuntala je úspěšnou tanečnicí na stáži v New Yorku, provdaná Yasmin pracuje v rodinné právnické firmě a koketka Cok vlastní síť hotelů. Ani jejich moderní životní styl je však zcela neosvobozuje od vlivu morálních předsudků a společenských dogmat. To je zjevné především na postavě Laily, která na začátku románu marně čeká na svého ženatého přítele na lavičce v New Yorku s odhodláním věnovat mu své panenství. Právě až v cizím prostředí amerického velkoměsta, daleko od své rodiny, zažívá Laila poprvé pocit svobody, který ji zbavuje výčitek a pocitu viny. Díky provokativní výpovědi sexuálně zkušené Shakuntaly („Jmenuji se Shakuntala. Otec i moje starší sestry mi říkají běhna.“) se však Lailino počínání jeví spíše jako čin naivní a poddajné ženy.
   Autorka se nechala inspirovat četbou Nového zákona a vytvořila tak nelineární příběh, kde se v rychlém sledu střídá vyprávění v první a třetí osobě a dlouhé celistvé pasáže se mění v krátké e-maily mezi Samanem a jeho milenkou Yasmin. Čas románu osciluje mezi současností a minulostí, přítomnost několika vypravěčů umožňuje lé pe proniknout do myšlenkových pochodů románových postav. To, že je příběh i přes svou stylistickou složitost a v naší zemi málo známý kulturní podtext velmi čtivý a srozumitelný, je nemalou zásluhou pečlivé několikaleté práce překladatele Libora Havránka.

   zobrazit celou recenzi