Černá Venuše

Recenze

1. dybbuk – 11. 2. 2018

   Lidové noviny, 28. 2. 2004

   Jan Kapoun

   Díla britské prozaičky Angely Carterové (1940 – 1992) čeští nakladatelé dlouho přehlíželi. Naši čtenáři se dosud mohli seznámit jen s její knihou Krvavá komnata (1979, česky 1997). V této sbírce krátkých próz představila žánr pohádek v krajně morbidních verzích.V další povídkové knize Černá Venuše (1985) využívá obdobnou metodu. Za dějový základ povídek si však místo pohádkových a mytologických archetypů volí i reálný životopisný příběh. Děj si vždy dotvořuje tak, aby vyhovoval jejímu úhlu pohledu. Tuto metodu Carterová, která se nikdy nesnažila zapřít feministické postoje, označila jako demytologizaci: Zajímám se o folklor – prostě proto, že to jsou pozoruhodné lži, jejichž účelem je činit lidi nesvobodnými.
   Nikoho tedy nepřekvapí, že se soustřeďuje zvláště na ženské postavy. Lyrické povídky nepostrádají výjevy násilí či otevřené erotiky; jsou obsahově i formálně nápadité, nicméně zdaleka nedosahují lehkosti a bravury povídek z Krvavé komnaty. Proto nakonec zůstává nejvydařenější prózou nevelkého souboru povídka Panna Marie od masakru, nezapomenutelný příběh anglické prostitutky z období dobývání Divokého západu, která se na útěku před trestem dostává do indiánské osady. Tato povídka je také paradoxně nejrealističtější a nejvíce oproštěná od autorčina lyrismu.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 11. 2. 2018

   MF plus, 16. 1. 2004

   Nezáleží na tom, jestli si spisovatel postavy vypůjčí z historie, z mýtů, z vlastního života, ze světa fantazie anebo od kolegů a přátel, důležité je, co s nimi následně udělá. Angličanka Angela Carterová využívá všech zmíněných možností, aby v knize Černá Venuše (v překladu Kateřiny Nilské vydalo nakladatelství Dybbuk) vytvořila jakousi literární féerii, nasycenou postavami přesných charakterů a plných životů. Ať už se jedná o milenku Charlese Baudelaira, Puká z Shakespearova Snu noci svatojánské, prostitutku, jež našla mezi Indiány dočasné útočiště a dočasné odpovědi na dosud nezodpovězené otázky, Edgara Allana Poea anebo křehkou dívku, jež nade vše ctí svého otce, ale skutečně miluje pouze své holuby – pokaždé čtenář nahlédne do rozvírající se lastury postupného odhalování lidského osudu, jenž stojí za to, aby se stal literaturou. Texty Angely Carterové jsou drobnými prózami z pera výsostné ženské autorky, přesto neiritují voláním po rovnoprávnosti, nehořekují nad těžkým údělem ženy ve společnosti a nevycházejí z pozic úporné feministky, která si literaturu plete s politikou a prostřednictvím psaného slova doufá, že pohne světem a pozmění nazírání na ženu jako utlačovaný fenomén. Ženskost je tu jaksi mimochodná, elegantní a nevtíravá. Prostor vyprávěného příběhu či osudu jako by se díky tomu rozšířil o další dimenzi, prostoupil jím a naplnil ho až po okraj jemností, citlivostí a smyslem pro detail. Proto mohou černou Venuši číst jak muži, tak ženy, jak mladíci, tak starci nad hrobem.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 11. 2. 2018

   Tvar, 12/2004

   Michal Peprník
   Z krvavé komnaty k Černé Venuši

   Po krvavých a erotických adaptacích tradičních pohádek (Krvavá komnata, č. 1997) britské spisovatelky Angely Carterové (1940-1992) si český literární labužník muže vychutnat exotickou směs próz Angely Carterové nazvanou podle titulní povídky Černá Venuše. Je to skutečně pestrá smés pro spodní i horní patro. Některé porce vyžadují silnější žaludek, ale to by už neměl být pro současného čtenáře otužilého postmoderni stravou takový problém. Carterová píše s potměšilou otevřeností o nejrůznějších aspektech tělesností.

   Carterová patří k fabulistům, kteří se objevili v experimentálním ovzduší šedesátých let. Byli fascinování magií slova a vyprávění, vstřebali vlivy surrealismu, fantastického a magického realismu, scifi i fantasy. I když od velkých modernistů rádi přebírali formální postupy (proud vědomí, fragmentaci fabule, pluralitu perspektiv), daleko více je fascinovala populární kultura a psychoanalýza (zejména Freud) s jejich důrazem na vyprávění. Realismus chápali jako autenticitu, intimní otevřenost až na hranici erotiky a pornografie. To vedlo k „zuřivému“ či hravě aktualizujícímu převyprávění tradičních mýtů a pohádek a často „kanibalizaci“ původní látky do podoby hororu či výstřední erotické fantazie (Robert Coover, John Barth, Donald Barthelme, John Gardner v USA). Sborník próz Černá Venuše z období 1977-1982 ukazuje, jak Carterová rozšířila svůj tematický a žánrový záběr a rozvinula umění fragmentu, črty, eseje a evokace. Pokud zamíří do historie, bude to foucaul-tovská epizoda z okraje, historie marginálií, bílých míst na kulturních mapách. Uplatňuje provokativní perspektivu zezdola, perspektivu těla a smyslů – Černá Venuše nám v sledu několika obrazů představí život Baudelairovy milenky, černé krasavice z Antil nebo „autentickou“ výpověď anglické prostitutky o jejím indiánském zajetí – navzdory všeobecnému očekávání se cítila v indiánském zajetí šťastnější než v „civilizovaném“ světě. V Portrétu Edgara Allana Poea Carterová sugestivně a básnivě rekonstruuje klíčové momenty života E. A. Poea. Mnohé z próz mají charakter předehry a derridovsky pozdržují a odkládají vyvrcholení – ať už je to bizarní a pro mě nepříliš chytlavá obrazová předehra ke scénické hudbě Shakespearova Snu noci svatojánské nebo zdařilejší variace na námět zvlčilých a vlčích dětí (motiv, jenž Carterové vždy sedí), či evokace atmosféry dusného letního dne na americkém maloměstě konce 19. století, předtím než dcera zavraždí sekerou své rodiče. Povídky jsou mistrně napsané, tak dobře, že styl, forma, střemhlavý obrat se stávají důležitější než téma a vlastní obsah či – nedejbože – sdělení. Jsou to literární exhibice, popisy srší ironií, sarkasmem či žhnou erotikou, za což vděčíme i výbornému překladu Kateřiny Hilské: „Jeho páteřje jako železný prut, skutý, nikoliv vrozený, je vyloučeno si představit páteř starého Bordena stočeného ve tvaru C v děloze. Chodí, jako by v nohou neměl klouby, ani v koleni, ani v kotníku, takže chodidly naráží na chvějící se zem, jako když soudní sluha buší na dveře.“ Stížnosti? Snad jen název črty Portrét Edgara Allana Poea se měl držet původního pojmenování ,jatbinet“. Kabinet se totiž stává pořádající strukturou povídky a nedílnou součástí autorčiny poetiky a je škoda o ni přijít – v pravém smyslu jde skutečně o kabinet kuriozit, žánrovou formu populární kultury. Jednotlivé předměty mají svůj příběh, jsou jako památná místa v krajině poznamenané historií, skládají mozaiku svého podivného majitele. Za senzacechtivou úlitbu považuji též podtitul magický (historícko-syfilitický) realismus“, který v originále nenajdete. A zase chybí doslov. Nevím také, kdo je za to odpovědný. Mr. Dybbuk Honza Šavrda nebo jiný nejmenovaný ne(z)odpovědný činitel?

   Je škoda, že zatím nikdo nenašel odvahu přeložit a vydat autorčiny fantastické romány, jako např. Hrdinové a padouši (1969), Pekelné stroje touhy Dr. Hoffmana (1972) nebo Noci v cirkuse (1985). Záblesky génia Angely Carterové jsou oslnivé, některé obrazy v nás zůstávají dlouho. Kdo nehledá víc než literaturu, nebude zklamán. Kdo čeká víc, bude asi neuspokojen. Jsou to koneckonců předehry – k melodramatu nebo ke tragikomedii – nebo podivuhodné prohlídky kabinetu kuriozit.

   zobrazit celou recenzi