Vladimír Vokolek – nepředhonit svoji duši

Vladimír Vokolek (1913–1988) byl po celý život zatížen dávnou, navenek obyčejnou zkušeností, která určila jeho vztah ke světu. Slovo „zatížen“ je na místě, protože mladého básníka tahle nenadálá zkušenost nejen obohatila, ale i poznamenala, proměnila obzor jeho vnímání a vytyčila směr jeho myšlení tak, že cokoli později psal, ať to byly verše, eseje nebo podobenství, psal pod nepřekročitelným vlivem onoho okamžiku:

„Uvědomujeme-li si, uvědomujeme si ztracené. Vracíme se jdouce kupředu. Řeknu vám jednu nepatrnou příhodu: procházel jsem se jednou za městem podél řeky; kolem samé pole, rovina, sem tam několik stromů a řídký hájek u břehu. Byl průzračný, čistý, klidný zářijový den. Také řeka v těchto místech byla čistá, klidná, prozářená, že nebylo lze rozeznat ani směr toku na první pohled. V onom hájku jsem si sedl na břeh a unaven cestou zdříml jsem vsedě na chvilku. Ten polospánek trval asi pět, deset minut. Když jsem otevřel oči, můj první pohled utkvěl na téměř nehybné, průzračné hladině a v tom okamžiku a jenom v tom okamžiku měl jsem silný pocit či dojem (obě slova nic z toho nevyjadřují), že obražený svět v hladině (obloha, obláčky, světlo, stín, stromy, země) je skutečný. V tom okamžiku bych vstoupil do vody, do obrazů, místo do skutečnosti. V tom okamžiku jsem neměl vědomí obraženého světa a skutečného světa, nerozlišoval jsem je, měl jsem jakési naprosté vědomí skutečného (či chcete-li v řeči vzdělaných nadskutečného) světa, světa jediného, světa ztraceného. Říkám: byl to jen okamžik, ale tak silný, že jsem z něho načerpal více zkušeností, než kdybych celý život studoval Platóna.“

Když tehdy sedmadvacetiletý Vokolek smysl onoho dějuprázdného, ale rozhodujícího okamžiku na břehu řeky v bibliofilsky vypravené eseji První blahoslavenství (1940) pojmenoval, sotva mohl tušit, jak přesně si v něm předpověděl vlastní osud: přes vrstvy zdánlivých, pomíjivých a zprostředkovaných jevů a navzdory jejich zkreslujícím, nebo rovnou falzifikujícím výkladům dobírat se původní skutečnosti, která by snesla nároky pravdivosti, trvalosti a smysluplnosti přesahující obzor člověka. Takhle absolutně Vokolek myslel už na počátku své literární cesty, z jedné strany posilován křesťanskou vírou, ze strany druhé podněcován filozofickou tradicí. Představa, že existuje nějaká podstata veškerého dění, kterou je třeba poznat, uvědomit si, vyvolat ze zapomnění, se mu stala celoživotní útěchou. Držel se životodárné nedůvěry vůči podmanivým, ale provizorním kulisám dějin a umanutě se vracel k trvalým podmínkám lidské existence.

V šedesátých letech, zejména v rukopisu esejů Oidipovské variace, Vokolek opakovaně formuloval myšlenku dějinné slepoty odvozenou od mytického příběhu krále Oidipa. Představitelé kterékoli doby, vedeni těmi nejlepšími úmysly, domnívají se stejně jako Oidipus, že prohlédli chyby svých předchůdců, že se minulostí dostatečně poučili a zařídili vše tak, aby tentokrát pokroku lidstva nestálo nic v cestě. Ale jako nicnetušící Oidipus i tito hrdí hlasatelé zářných zítřků nejsou než slepými proroky dějin a jejich snažení je záhy popřeno těmi, kdo přicházejí po nich. Takhle každá následující epocha nevyhnutelně vypichuje oči epoše předcházející, čímž ji usvědčuje z tragického omylu:

„K čemu tedy vědomí, rozum? Jen k tomu, abychom poznali, že je to zdání. Jaká ironie! Člověku dán rozum, aby — poznav jeho slepou podstatu — ho popřel. Oidipovi dány oči, aby — poznav jejich slepotu — je zničil.“

V roce 1933 odešel Vokolek studovat do Prahy češtinu, francouzštinu a filozofii na FF UK. Po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 se vrátil do rodných Pardubic, kde se spolu se svými bratry, tiskařem a vydavatelem Vlastimilem (1903–1985) a výtvarníkem Vojmírem (1910–2001), podílel na chodu tiskárny jejich otce Václava (1871–1952). Jako řada jiných autorů vstupujících do literatury krátce před druhou světovou válkou se Vokolek nesmířil s tím, že by jeho rodná země měla nadále žít v područí nejprve Hitlerova Německa, později Stalinova Sovětského svazu. Nacistickou i komunistickou skutečnost vnímal bolestně jako ponížení národa i popření svobody a důstojnosti jednoho každého člověka:

Žít se chce hadru ve špíně

co smejčí, drhne, myje pro jiné

a k ničemu už není na zemi

než ke ždímání, k plazení

 

a který ještě po úklidu

vyvěsí na smetáky průvod lidu

demonstrovati svoji bídu

na Revoluční třídu.

Naopak jako jen velmi málo autorů si Vokolek záhy uvědomil, jak drasticky a nenávratně válka poznamenala moderního člověka, a s neskrývaným zděšením zaznamenával dalekosáhlou proměnu hodnot projevující se plnou vahou až v dobách vytouženého míru:

 Z křesťanství — pouťové boudy,

z poezie — dryáčnické rýmy,

z historie — panoptikum,

z umění — cvik,

z ctnosti — drezura,

z Boha — zakuklený mstitel,

z života — bezhlavý paradox.

Jako jeden z těch, co na poválečnou euforii hleděli kriticky, se Vokolek po únoru 1948 nemohl autorsky projevit ani jinak účastnit literární komunikace. Jeho v pořadí pátá sbírka básní Vyprodaný čas (1949), která nadcházející katastrofu poúnorových let zobrazila v přímé návaznosti na katastrofu let válečných, byla ještě vytištěna, ale cenzura ji zakázala a až na několik výtisků byl její náklad zničen. Kromě dvou básnických výborů, Mezi rybou a ptákem (1967) a Cesta k poledni (1971), připravených ze starších rukopisů a do tehdejších edičních plánů prosazených jen s obtížemi, a kromě nedlouhého období na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy mohl publikovat alespoň časopisecky v ústeckém Dialogu či v pražských Sešitech pro mladou literaturu, se Vokolek až do své smrti v červenci 1988 oficiálního vydání svých knih nedočkal.

Na své někdejší prozření na břehu řeky však nezapomněl. Roku 1946 se usadil v Děčíně, kde se stal ředitelem Okresní lidové knihovny. Poté co byl z místa odvolán, pracoval v letech 1949–1953 tamtéž jako knihovník. Později byl učitelem na děčínské základní škole a od roku 1968 zaměstnancem ústecké Tiskové informační služby. Roku 1973 odešel do důchodu. Průběžně psal, přepisoval, navzdory době pořádal své dílo, a jako hledal jeho konečnou podobu, hledal v dobových obrazech padesátých až osmdesátých let původní, ztracenou skutečnost. Ze soustavného psaní se stala sebezáchovná činnost. Kontinuita nezveřejněného, téměř nikým nečteného díla napomáhala básníkovi žít život v odloučení jako nezvolený, obtížný, a přece smysluplný úděl. I když se jeho poetika několikrát výrazně proměnila podle toho, kam obrátil svoji pronikavou, ulpívavou pozornost, ve svém základním autorském gestu zůstal užaslým svědkem intelektuální i duševní bídy moderního člověka. Ať v krátkých, překotných verších rýsoval apokalyptickou vizi poválečné společnosti, ať v mechanické řeči telefonních hovorů alegorizoval hloubku lidské osamělosti, tísnila jej táž pochybnost: „Děsí mě pomyšlení, zda vůbec někdo v současné době žije svůj život.“

Třebaže si byl Vokolek dobře vědom pomíjivosti lidského konání, popsal stovky stran rukopisů, na kterých se pokoušel myslet a vidět pravou tvář odkouzleného světa, jehož absurditě (nikoli už tragice) v životě i tvorbě vzdoroval. I přes nemalé úsilí však nedospěl dál než tam, kde už jednou byl, když před lety psal První blahoslavenství. Tenkrát poznal, že každé slovo, a zvláště slovo básníka, je nástrojem nepatřičné reflexe, která se staví mezi skutečnost a její bezprostřední prožitek. Mlčení „chudých duchem“, již nejsou zatíženi vzděláním, neumějí číst ani psát, se obdivoval jako kýženému stavu. Kdo poznává skutečnost přímo, tomu není zapotřebí slov, protože mu není zapotřebí cokoli sdělovat. Vše je tak, jak se jeví. Paradoxně to nakonec byla právě slova, nesčetná, všemožně ohýbaná, pouhá slova, na která byl Vokolek po celý život odkázán. Co sám kdysi dialekticky formuloval jako úděl básníka, bylo mu dáno ironickým obratem dějin prožít na vlastní kůži:

„Řekl jsem, že se nemohu vrátit k oné původní své existenci a žiji jaksi jenom v této nemožnosti, či možnosti přiblížit se jen (pokud je to možno) uvědomění své původní existence. Tato nemožnost či relativní možnost jest existencí básníka. V tom spočívá jeho sláva i bída. Běda, pokládá-li se za ‚něco‘, neboť je ‚ničím‘. Je ztracen a je dobře, že je ztracen a že si to uvědomuje, neboť v tomto okamžiku se nalézá a jenom takto se nalézá (že jest ‚ničím‘). Miluje své umění, neboť je jeho životem, ale pohrdá i svým uměním, neboť je náhražkou jeho života.“

I když bývá Vokolek oprávněně vykládán jako básník tradicionalistické orientace, lze jej s odstupem času číst i jako autora hluboké existenciální osamělosti. Oč tradičnější byla jeho hodnotová východiska, o to citlivěji vnímal jejich rozklad a nepřítomnost. V několika ústředních metaforách své poezie zprostředkoval lidského měřítka zbavený, ve svém úhrnu nepostižitelný poválečný civilizační vývoj. Vlak je symbolem unikajícího času, jehož eskalující tempo nelze náležitě zakusit, natož zpomalit. Nádraží, prostor dočasného pobytu cestujících, zase dějištěm krátké existence člověka, který mezi narozením a smrtí stihne několikrát přestoupit, aniž tuší, kam směřuje. Telefon, všudypřítomný prostředek komunikace, překonává geografickou vzdálenost, zato vzdálenost mezi lidmi prohlubuje. Mikrofon přenáší nespojitou, z frází sestávající výpověď určenou přeludu na opačném konci linky. Sluchátko poskytuje iluzi trvalé dosažitelnosti živé bytosti, ale produkuje pouze těla zbavený hlas, jehož cizí, nepřirozený tón už si ani neuvědomujeme.

Svět druhé poloviny dvacátého století uvedl člověka do strojové permanence, zjednal jej k nepřetržitému pohybu, zahltil a otupil jeho pozornost. Člověk rozkročený mezi svou přirozeností a civilizačními nároky se bez ustání sleduje, plánuje, předbíhá a zrazuje, je „stále zde a snad už příští“. Nový, nestálý, „rozejetý“ svět prohloubil osamocenost jedince uprostřed davu, připravil jej o smysluplné odpovědi a naučil neklást si otázky, nepřipouštět si, že tomu někdy bylo jinak. Vokolek tento svět důkladně poznal, a třebaže šel spolu s ním nevyhnutelně kupředu, pokud mohl, vracel se:

„Jdu podél řeky, po pěšině vyšlapané rybáři, srovnávám svůj krok s pozvolným vyrovnaným tokem, který v těchto místech se blíží svému ústí a nemá již naspěch.

Jdu podél řeky s domorodými nosiči na Borneu, které cestovatelé popoháněli k většímu spěchu, ale oni se zdráhali, protože se báli ‚předhonit duši‘. Mám stejně primitivní strach, stejně primitivní hodiny, s nimiž srovnávám chod svých kroků.“

Martin Lukáš