Pedro Carmona-Alvarez – dva způsoby, jak vnímat svět
Na počátku 70. let 20. století zmítal Chile politický, společenský i hospodářský neklid. Čím dál více se prohlubovaly rozdíly mezi středopravicovou opozicí a levicovou vládnoucí koalicí v čele s prezidentem Salvadorem Allendem, kterého opozice vinila z protidemokratických tendencí a z porušování ústavy. Situace nepříznivě ovlivňovala hospodářství a hrozila občanská válka. Armádní důstojníci, k nimž se připojil i Augusto Pinochet, proto 11. září 1973 uskutečnili puč. Moci se ujala vojenská junta a rozpoutala krvavý teror vůči svým odpůrcům a osobám podezřelým ze sympatií k socialismu, komunismu či maoismu. Události v Chile sledoval tehdy se zájmem celý svět a Norsko nebylo výjimkou. Salvador Allende měl v zahraničí řadu obdivovatelů a jeho smrt během útoku na prezidentský palác a teror vojenské junty způsobily v řadě zemí šok a vyvolaly nebývalou vlnu solidarity. Chilané, kterým se podařilo ze země uprchnout, často mířili právě do Skandinávie.
Rodina Pedra Carmony-Alvareze (1972) emigrovala nejprve do Argentiny, a když mu bylo jedenáct let, přestěhovala se do Norska. Tehdy Pedro neuměl norsky ani slovo a podle vlastních slov si cizí řeč osvojil díky čtení knih. A osvojil si ji mimořádně dobře. Hned jeho první literární počiny – básnické sbírky Helter (Hrdinové, 1997) a Clown Town (2002) a románový proud vědomí La det bare bli blåmerker igjen (Jen ať se znovu objeví modřiny, 2000) – svědčí o rytmickém poetickém jazyku, který se vyznačuje výraznou muzikálností. K hudbě má ostatně Carmona-Alvarez blízko – zpívá a hraje na několik nástrojů v kapele Sister Sonny, pro kterou také píše anglické písňové texty. Vrchol jeho básnické tvorby zatím dle všeho představuje sbírka Prinsens gate (2004), za niž obdržel Cenu norského klubu lyriky. Autorovu poetickou i prozaickou tvorbu charakterizuje rozpolcenost mezi dvěma světy, vzpomínky na dětství, stesk po domově, pocit odcizení, realita prolínající se s fantazií a symbolickými obrazy a v neposlední řadě hledání vlastní identity.
Zatímco básně Carmony-Alvareze odrážejí situaci vykořeněného člověka, s níž se můžou identifikovat lidé po celém světě, jeho první román Rust (Rez, 2009) vychází přímo z krutovlády jihoamerických diktátorských režimů a obnažuje jejich praktiky až na dřeň. Dvě velmi odlišné poloviny této rozsáhlé knihy spojuje postava Passoliniho, spisovatelova alter ega: v dětství s rodiči uprchne z Chile do Norska, záhy se naučí výborně norsky a se spolužáky založí hudební skupinu. Jednoho dne ale náhle zmizí. Ve druhé polovině románu nalezne argentinská policie osm mrtvých těl. K vraždám se přihlásí osm převážně mladých Jihoameričanů, včetně Passoliniho. Všechny totiž v minulosti postihly represe diktátorských vlád, nemilosrdně je připravily o blízké a zanechaly jejich životy v troskách. Popravou přisluhovačů režimu se touží vypořádat s minulostí. Autor prostřednictvím osudů svých postav sugestivně líčí hrůzy, kterým byly vystaveny, byť je rozmělňuje experimentálními pasážemi s filozofickými úvahami, a klade si otázku, zda je pomsta v takovémto případě ospravedlnitelná.
Tragická událost, přes kterou se nelze přenést, hraje ústřední roli také v autorově druhém románu A počasí se změnilo a přišlo léto a tak dál (Og været skiftet og det ble sommer og så videre, 2012). Carmona-Alvarez opět nechává své postavy zažívat až nesnesitelnou bolest ze ztráty a sleduje, jak na tuto situaci reagují. Láskyplný vztah Johnnyho a Kari a jejich život připomínající americký sen končí katastrofou, která vyústí stěhováním do Norska. Johnny se tak náhle ocitá v cizí zemi, jejíž chladné počasí špatně snáší a jejíž řeč mu nepasuje do úst. Stesk po domově a smutek ze smrti dcer posílené Kariiným ostentativním nezájmem tiší a zároveň prohlubuje poslechem Bruce Springsteena, jenž stejně jako on pochází z New Jersey, které se objevuje v řadě jeho písní. Je zajímavé, že Springsteenův koncert v Drammenské hale nedaleko Osla se skutečně odehrál, a to 5. května 1981 v rámci evropské části turné k albu The River. Poslechem hudby se Johnnymu alespoň zčásti daří vyplňovat pociťovanou prázdnotu. Ono prázdné místo, které sice není, ale které přesto existuje.
Kromě zmíněných témat, jež se jako červená niť táhnou celou autorovou tvorbou, je v příběhu důležité vyprávění coby způsob cesty časem do minulosti a s ním související plynutí času. Příval Maritiných neodbytných otázek „A co se stalo pak?“ utíná Johnny symbolicky skoro až hudebním refrénem: „A počasí se změnilo a přišlo léto a tak dál.“ Téma života pokračujícího za všech okolností nejlépe naplňuje sama Marita – dítě, které se nemělo narodit, a přesto žije. Jako neustálá připomínka tragické minulosti i nevyhnutelné přítomnosti. Dítě, které je stejně jako Johnny doma ve dvou notně odlišných zemích, ale navíc také ve dvou různých, a v norském kontextu v mnoha ohledech protikladných městech. V západonorském Bergenu neustále zprudka prší, norština tu zní odlišně, město je malé, tiché a plné malebných křivolakých uliček s dřevěnými domky. A přestože Marita je neobvykle silné a zvídavé dítě, i na její život, zejména v období dospívání, má rodinná tragédie nesporný vliv.
K postavě Marity a k jejímu dospívání na západě Norska se Carmona-Alvarez vrátil ve svém zatím posledním románu Bergens Ungdomsteater (Bergenské mládežnické divadlo, 2016). Pozornost tu od Johnnyho a Kari přesouvá kromě Marity k Johannesovi a Andreasovi, dvěma dívčiným vrstevníkům letmo zmíněným už v knize, kterou držíte v rukou. Zda „později, v budoucnosti, která nás čeká“, přibude do této zamýšlené volné trilogie i třetí kniha, ukáže čas.
Jitka Jindřišková
