Skromná místa nespaní

Recenze

1. dybbuk – 23. 1. 2022

   Tvar, 24. 6.2021
   Adam Borzič
   TA SKROMNÁ MÍSTA BDĚLOSTI ŽIVOTA

   Je červnová noc a v její vřelé náruči se celý život jeví intimní, důvěrný. Právě jsem podruhé dočetl sbírku Skromná místa nespaní básnířky Yvety Shanfeldové, letos nominované na Magnesii Literu. Možná se mi to jen zdá, ale mezi přečtenou sbírkou a dnešní niternou nocí cítím podivné spříznění. Celý den měl pro mě meditativní nádech, od rána jsem prožíval tichou extázi, která spontánně vplynula v tuto noc, kterou prosytila poezie Shanfeldové. Verše v této sbírce totiž také plynou zcela přirozeně, motivy se spontánně přelévají z básně do básně a ani pět oddílů sbírky tento tok nepřehradí.
   Jako by nás tato česká básnířka žijící v Americe velmi jemným posunkem ruky, gestem, jež by slušelo třeba dávné Li Čching-čao – ta by je ovšem provedla ve stínu smuteční vrby -nebo Anně Achmatovové poté, co o křišťálově zimní noci zvedne náhle zrak osvícený četbou Puškina u kamen, gestem něžným a současně zcela svrchovaným pozve do sféry vnitřní a blízké, jako je tma čekající za víčky. Ovšem tato důvěrnost, která z tohoto živého meditativního vesmíru tiše sálá, je vyslovována s tak rozechvělou citlivostí, že se přirozeně stává zpěvem každé duše, která tyto nevšedně všední verše čte.
   V některých recenzích už zaznělo, že hlas Shanfeldové má v sobě cosi klasického, cosi z jiné doby, kdy ještě básníci důvěřovali v moc slova. Jenže to není nic obstarožního, nic vyčteného nebo kdesi uvízlého v jiných dobách. Nikoli, tato důvěrná klasičnost vyplývá spíše z básnické vize, která je něžná a zároveň troufalá. Z jakéhosi původního – jak často rád opakuji – orfického cítění. Čím víc se náš okolní svět propadá do marasmu, tím silněji oceňuji právě tento původní melos, toto hvízdání života, které ve vteřinách času uchopuje zlatou věčnost, a raduji se jako malé dítě před malovanou truhlou, na které zpívají modří ptáci, když narazím na takovýto prvotní lyrický hlas. Cítil jsem ho v posledních sbírkách Rajchmana i Stöhra a cítím ho i zde, ve Skromných místech nespaní. Taková poezie je pro tento svět hojivá.
   Toto básnění vyvěrá z tajemného časoprostoru mezi spánkem a bděním, mezi snem a jeho reflexí, a vlastně mezi životem a smrtí, kterou každý člověk, jenž cítí hlubinně, vnímá v její neuchopitelnosti i naléhavé ne/přítomnosti: „život řídne / houstne sen // jaké to asi je snést vejce a stát se mandlí / úterý byl den zlatých blesků / žijeme, protože smrt je nepochopitelná.“ Ta skromná místa vlnění, řečeno s básnířkou, vyžadují specifický cit pro ticho, neboť „ticho jsi a v ticho se obrátíš“. Protože právě ztišení umožňuje pohybovat se v intimním imaginativním proudu, který nám dává zázrak poezie coby řeč, jež mluví na hraně bytí a nebytí a z tohoto rozhraní se rozlévá do světa. Opakovaně jsem si při četbě této knihy připomínal slova středověkého mystika Mistra Eckharta, že „ze všech stvořených věcí je Bohu nejpodobnější ticho“. Toto ticho je ovšem živoucí a paradoxní, není proto protikladné ke zvukům, k hudbě slov. Je řečí duše, která intuitivně potěžkává radikální témata života, smrti, přírody, dětství, lásky a spirituality.
   Básně Yvety Shanfeldové se rodí kdesi mezi modlitbou (velmi civilní a velmi básnickou) a přirozeně plynoucí meditací přepadávající nutně za všední řeč a řeč testující. Ostatně autorka si je velmi dobře vědoma, kde její verše vznikají „v rytmu bušení a tepání / meditace, průchody mezi stavy.“ V tomto melodickém toku, který se nebojí využívat veškerou orchestrálnost řady básnických dovedností, se čas setkává se svým lidským zrcadlením -a z tohoto setkání se někdy vynořují verše přímo nevýslovně krásné: „leden / řeka barvy stínu / deset starých slz / a pak ty dny / na nich utrpení světla / a stálé komunikace:“
   Z jakého směru vlastně tahle časovost přitéká? Srdce uchopuje čas jinak, to Shanfeldová ví, ať už mluví o své matce či dceři, ať už evokuje minulost, nebo přítomnost, neboť básnířka chce „jen mluvit se svým srdcem / žít odzadu.“ Konečně také niterně poznává, že „přítomnost voní, jako nerozkvetlý zárodek minulosti, / tvrdou tušenou něhou.“ Obdivuji na její poezii, že přítomnost u ní někdy znamená čirou identifikaci, subjekt a objekt mizí, což je známkou záblesku osvícené mysli – ale jak tlumeně něžným jazykem toto satori vypovídá! O tom svědčí třeba tyto nádherné verše, které ani omylem nelze nazvat ornamentální (je třeba si je totiž šeptat): „chtěla jsem si číst a místo toho jsem stála u okna / a četla si vločky / tichopád / bílých pohybů / tála jsem.“
   V důvěrné intimní řeči této sbírky je tolik autentické spirituality, duchovnosti, která se všech skutečností života, od nepatrných každodenních výjevů a vjemů po závažné existenciální otázky, zahrnující i nepřítomnost blízkých a smrt, zmocňuje pokorně, ale současně se zranitelnou odvahou. Tato spiritualita je s láskou, protože, jak věděl i starý moudrý feťák W. S. Burroughs před smrtí, láska je nakonec jedinou adekvátní odpovědí na mystérium života. Shanfeldové hymnus na lásku tak zahrnuje celek života: „Za vším láska: za strachem, nenávistí, odporem, za sladkostí, slastí, bledá za snahou, zoufáním, selháním, za zeleným schodištěm paneláků zablácenou alejí, za steskem, zapomněním, za každým malým jměním, za přemi v příbuzenstvu, za každým nepokojným pokojem, na každé kuchyňské plotně, za třenicemi, sestřenicemi, za obrazárnami podél bazaru, láska, láska prohřátá jako / čerstvý chléb, chlév hřmí nad hřebeny hor“.
   A tato láska je plodem víry, která se ptá po všem viditelném i neviditelném, a toto rozechvělé ale současně bdělé tázání prozařuje přítomnost básnického vidění: „ptám se opatrně, co znamená nebýt / patrně totéž, co být / na vše nezodpověditelné se táži […] co je víra, když ne vír / vítr utišený na čas / přítomnost svítící si na cestu“.
   Díky této tázající víře je mi s poezií Yvety Shanfeldové bytostně dobře, i když nesmlčuje ani jednu hlásku žalu, kterou existence vydává. Tato skromná místa radikální lidské bdělosti jsou ryzí poezií. Hluboce se raduji, že tento zjitřený básnický hlas, plný něhy a tajemství, v české poezii máme!

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 3. 6. 2021

   A2, 28. 4. 2021
   Martin Lukáš

   OBJEVY NA POLI ČEŠTINY

   Básnířka Yveta Shanfeldová ve své sbírce Skromná místa nespaní, která je mezi knihami nominovanými na letošní Magnesii Literu, staví svoji řeč od píky. Autorka, píšící zpoza oceánu, jako by udiveně zkoušela, co její rodný jazyk dokáže. Někdy její verše získávají podobu mysteria, jindy jsou návratem do doby, která už byla.

   Se sbírkou Skromná místa nespaní Yvety Shanfeldové je kříž. Autorka tu mluví plachým hlasem lyrické existence, která „celé dny tráví tím, že má pocity“, ale sahá přitom neskromně po zcela reálné lásce a smrti, jejichž palčivost doufá opsat slovy, příliš mnoha slovy, která aditivně lije na papír jak do hrnce. Tedy skutečná traumata vedoucí jejich nositelku k tomu, aby vzala pero, psala, žila a zase psala. Kdo by do pasti tak sladké nevlezl? Od toho tu přece lyrika je – smí se jí říkat úplně všechno a nanečisto, smí se jí mínit nesrovnatelně víc, než snese pravda ulice a ložnice. Shanfeldová byla jako básnířka vždycky poctivá, rudimentárně lyrická, naivně oddaná možnostem svého jazyka a jako málokdo dovedla psaním o sobě psát taky pro tebe. Ani tentokrát jí není zatěžko psát o tom, jak jí je, třebaže chtěla „jen mluvit se svým srdcem“. Ale kdo vydržel nechtít víc, když už jednou začal? A kdo z vás, dámy a pánové v letech a funkcích, dosud terapeuticky nevyšplhal po vlastních zádech k přesvědčení, že už je starej dost, aby moh učit ty mladší?

   Zármutek plodí okouzlení
   Skromná místa nespaní opisují v pěti variacích stále tutéž situaci citového otřesu a následné rozpolcenosti, jakkoli ji vyvolávají jednou obavy z pustošivosti i dobrodiní lásky, jindy zase ztráta rodičů, rozšiřující průhled pamětí až do dětství, kam se ještě nedávno podívat dost dobře nešlo. Potud jsou to vážná cvičení se slovy, při kterých navenek záleží na správném poměru mezi, abych tak řekl, lyrickým problémem a jeho verbálním ornamentem, do nějž Shanfeldová soustředí emocionální, jistěže katarzní účinek básně. A tak se stane, že zármutek plodí křehké okouzlení. Tíha vlastní existence se zcela podle pravidel fyziky rozkládá na ploše slov, jejichž přesným počtem, a tedy ani smyslem si autorka náhle nemůže být jistá. A protože rozpoutaná lyrická výpověď velí nezastavovat, dokud nálada trvá, autorka poctivě vypisuje už ne věty a fráze, ale pouhé řetězce slov, jejichž nejistý kurs teď namísto mizející představy, jež byla na počátku, určuje jejich morfologická, hlásková stavba.
   Herci se před nástupem na jeviště rozmlouvají, Shanfeldová se rozepisuje. Staví svoji českou řeč od píky jako prvňáček nad slabikářem, v téže gnómické kadenci: „tříbení/ bdění, noc kane/ svítá listopad/ silničář světí šeď, běl se dme/ tma úží// kraj táhne podzim dál/ čas sestříhá chřest/ a venku – krutý ráj// tříbení/ sex v kleče/ nevinnost bez iluzí/ prorůstá déšť/ hrdlo/ uvnitř ohniště duše/ uvnitř duše ohniště“. Tento propedeutický postup se jí nejvíce vyplácí v prvním oddílu sbírky, jehož pásmová struktura, taktovaná občasnými rýmy, supluje „sladký tlak spaní“, o němž je tu řeč. Takže i makarónské dvojverší („Lancaster/ plný aster“) nebo banální zjištění („až když se člověk vzbudí, pochopí, že spal“) získává podobu mysteria, nikoli nepodobného těm, do nichž jsou každou noc bezbranně zasvěcováni spáči po celém světě.

   Vytržení z plynutí světa
   A tu jsme zpátky u toho kříže. Naposledy citovaný verš, to je ukázková sentence jdoucí proti duchu pracného, ale útěšlivého slabikování. To je návrat k myšlenkám, které jsme prve s úlevou rozložili v hrkavé melodie stírající kloudný smysl slov. Návykové uplývání rytmu, který nesmí skončit, drahý to nástroj zapomnění, střídá kantorský ukazovák, hovořící tak jasně a řezavě, že i staří adikti se v křeslech rovnají do latě. Na krátký moment svět plynul kolem nás a my byli z jeho plynutí vytrženi, ale už se zase vezeme. Tamhle se někdo ošklivě dojal („dětství je trápení, plné nejkrásnějších zážitků“), tu si paní stýská („nejhorší je, když člověka popadne/ nostalgie po přítomnosti“) a tady nám kvete holanovština pro masy („čím delší život, tím rychleji uteče“). To ani nemluvím o bídě polysémie, které by se čeští básníci mohli užrat, ano, i Shanfeldová, tesknící sem přes oceán, ukrojila si svůj díl hříček.
   Chápu, že dívá -li se někdo na jazyk rodný (čeština) jazykem osvojeným, denně užívaným (angličtina), vidí lépe, co jeho pozvolna ztrácená mateřština dovede, objevuje to a zkouší si to. Chápu, že výpravy Yvety Shanfeldové do češtiny jsou nostalgické, protože jsou výpravami do doby, která už byla, a ona s tímto „byla“ musí žít. A proto také chápu, proč „hřbitov, hřbety hrobů, hřeby/ hřejí a udržují táhlý tón tich“.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 3. 6. 2021

   Host, 11. 3. 2021
   Zdeněk A. Eminger

   PŘÍRODNÍ LYRIKA UVNITŘ MĚSTA, UVNITŘ VLASTNÍ HLAVY

   Představte si to. Jdete nějakou hodně dlouhou a zcela rovnou, monotónně ubíhající ulicí třebas někde v New Yorku nebo Paříži. Všude okolo život, pohyb a hluk. Jdete, díváte se daleko před sebe a celou dobu od začátku až do konce vedete polohlasný monolog o tom, co se dotýká vašeho srdce. Věc je o to zajímavější, že na této cestě velkoměstem se ve vašich slovech zrcadlí téměř výhradně přírodní motivy, živly, barvy, vůně, zatímco skoro každou slokou sázíte kolem sebe zahrady, umisťujete meandry řek, nahrnujete hřebeny hor a na rameni vám sedí sojka chocholatá. To všechno prožijete ve verších Yvety Shanfeldové Skromná místa nespaní, které vyšly v nakladatelství dybbuk.
   Poezie prožitku, chcete-li, poetický deník. Vzpomínky na minulost, které se v autorce pojí s určitým předmětem, časem, událostí, barvou, ročním obdobím, zvuky a zvláště tichem. „Doma je tam, kde je ticho,“ píše, i když cítíte, že tak jako my obývá hlučný městský a industriální svět. V jejích poetických záznamech, v nichž rozhodně neplýtvá epitety a metaforami, se otiskuje tíha života člověka hledajícího duchovní harmonii a ztracený ráj. Shanfeldová se nedá, tak jako mnoho jiných autorů, pohltit temnou energií ztrát, odchodů a bolestí. Její poezie není pro čtenáře vyčerpávající a není ani tragická bez záblesku naděje. Přesto však není pro každého. Je to zvláštní druh kakofonické, někdy až možná skřípající a syrové poezie-hudby, jejíž krásu ocení ten, kdo se nedá ukolébat sladkými verši sázenými do zpěvných rýmů. Nostalgie vzpomínek na minulost není trpká a svazující. Vždycky — tedy zatím vždycky — se totiž našel motiv a smysl, proč jít dál a vést polohlasný monolog, jímž k sobě svoláváš jiné vypravěče, kteří v jiném prostředí a jiných kulisách žijí něco podobného. A proto ti rozumí.
   Klíč ke Skromným místům nespaní vidím tady: život se v autorčině světě rozprostírá mezi každým novým ránem a večerem, světlem a tmou, odchodem a příchodem, odletem a příletem, jarem a zimou, dětstvím a stářím, narozením a smrtí. Skromně, opravdu velmi skromně a tiše se Yveta Shanfeldová ptá po duchovním přesahu.
   Nenajdeme tu velké náboženské tázání ani fůru teologických pojmů, jimiž se obvykle ptáme po Bohu.
   Neumím to přesně vyjádřit, ale melancholie a prostota jejích vzpomínek a veršů mi souzní s člověkem našeho civilizačního okruhu, který ještě tuší za hodnotou života něco většího než jeho tělesnou bídu a tisícerá vztahová napětí a problémy, ale bojí se o tom mluvit, anebo (ještě) neví jak.
   Autorka lásku nešetří a zdá se, jako by nad ní dávno zlomila hůl: „lidé stárnou tak, že se stávají / víc a víc sebestřednými / jsou na sebe zlí / z přebytku lásky / než jeden druhého úplně zapomenou.“ Jenže tam, kde sestupuje do hloubky svého srdce a je ve své výpovědi intimní, je právě láska oživující a hybnou silou jejího života. Může se tomu bránit. Může protestovat, že to všechno myslela jinak. Může za to nabízet motivy přírodního světa, ale že v celé své sbírce krouží kolem lásky, zapřít nedokáže. „Zříceniny, vzpomínání, zapomínání v pevném sepnutí, náhlých odjezdech, v dechu dusivém plechu a požárech (…] to všechno je láska a milost.“
   Domnívám se, že Skromná místa nespaní jsou jakýmsi prologem k budoucímu prohlédnutí, k něčemu, co autorka už tuší, co v sobě zpracovává, po čem se ptá a na co už má některé odpovědi. Svou cestou dlouhou rovnou ulicí, kde sobě i náhodným kolemjdoucím vypráví svůj příběh, si připravila čas a místo, aby napříště nikoli už lineárně, ale do uzavřeného kruhu pomyslné, pomalu vznikající mandaly vepsala nové verše o svém proměnění.
   To proměnění se již děje.

   zobrazit celou recenzi