Múza z lodi Argó

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   iHned, 17. 6. 2016

   Aleš Palán
   Tanec v islandských temnotách

   Oč je novela islandského spisovatele Sjóna útlejší, o to delší a trvalejší má dozvuk. Je jako hlas sirény, která rozezvučí mysl svých posluchačů. Jako dávná legenda, jež prorůstá do všedních životů. Je to vyprávění, které se vrací.
   Múza z lodi Argó má dva vypravěče: islandského starce Haraldssona, který je vším jiným než moudrým a mlčenlivým seveřanem, a kormidelníka Kainea, který je nejen účastníkem obchodní cesty z Norska do Turecka v roce 1949, ale zároveň antickým argonautem, bytostí, jež za svého života stihla být mužem, ženou a rackem. Tím skutečným hybatelem příběhu není nicméně živá bytost, ale mluvící kus vyplaveného dřeva, pozůstatek lodi bájného Iasona na pouti za zlatým rounem.
   Svět poválečných zmatků splývá s pletivem antických bájí a islandských ság. Pod rukama autora se rodí hluboký strmý svět, čtenář se stává potápěčem zapleteným do fosforeskujících chaluh odlesků reality a drženým v neskutečnosti chapadly podmořských nestvůr obav. Není ani čas se nadechnout, zbývá jen možnost žít za hranicemi sama sebe.
   Respektovaný islandský autor je českému čtenáři znám už z několika svých předchozích románů. Vědí o něm také příznivci islandské zpěvačky Björk, které Sjón píše texty.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 2. 2018

   A2, 8. 6. 2016

   Tomáš Hučko, Ondřej Škrabal
   Argonauti severských moří

   Sjónův román Múza z lodi Argó nás zavádí na palubu obchodní lodi bloudící u norských břehů, jejíž pochybné osazenstvo si krátí čas vyprávěním mýtů o Iásonově bájné výpravě a teoriemi rasové nadřazenosti. Poukazuje tak na spojenectví hrdinských příběhů a fašismu – a snaží se ho rozbít.
   Někdejší vůdčí osobnost Československé surrealistické skupiny Vratislav Effenberger v úvodu ke své knize Realita a poesie (1969), nazvaném Přístup k dějinám, píše: „Nejde o objektivitu a historickou pravdu samu, nezávislou na dobových podmínkách, nýbrž o to, abychom poznáváním dějinného materiálu rozeznávali především povahu své vlastní doby a současné kulturní problémy, neboť právě konkrétní a vyhraněnou interpretací historických jevů vytváříme své vlastní ideové modely, bez jejichž rozporových vztahů je nepředstavitelná umělecká a kulturní činnost.“ Islandský prozaik, básník a textař Sjón používá surrealismus – v duchu Eff enbergerova citátu – jako nástroj, jehož pomocí lze přivést čtenáře ke klasickým příběhům. Skrze několik rovin vyprávění, jejich vzájemné prolínání a ovlivňování umožní znovu zaznít i těm nejklasičtějším příběhům.
   V knize Múza z lodi Argó (Argóarfl ísin, 2005) je vyprávěn mytický příběh o Iásonovi ústy námořníka a člena pochybné šovinistické společnosti na dánské nákladní lodi MS Elizabeth Jung -Olsenová, která se roku 1949 plaví za obchodem do Černého moře. Všichni přítomní, zčásti nespokojení s výsledkem druhé světové války, se upínají k hrdinským příběhům. Sjón tímto způsobem komentuje jev příznačný pro předválečné nacisty a fašisty a zároveň vtahuje čtenáře do děje jakožto někoho, kdo je spoluodpovědný za interpretaci starých mýtů a klasických příběhů. Tento postup před nás klade místo přímočarého čtení řadu otázek. Nenechali jsme se strhnout jakousi ideologizací příběhu? Nepopíráme fašismus tak prvoplánově, že s ním zavrhujeme i témata, která stačil zprznit? Co když jsou naše snahy o zavržení příběhu v literatuře jen ozvěnou jinak správného odsudku fašismu? Proč nás příběh otravuje? Čtenář této knihy má šanci to změnit.
   Sjón k fašistickému myšlení odkazuje na mnoha místech – například když se vypravěč ústředního příběhu Valdimar Haraldsson potkává s norským policistou Knudem Hamsunem, který zdůrazňuje, že on „se píše s d“. Haraldsson svůj vědecký přístup k nadřazenosti nordické rasy shrnuje v přednášce s názvem Ryby a kultura, kde tvrdí, že „Seveřané byli vždy statnější než Němci“ (čímž ukazuje, že i Němci jsou pro něj trochu podřadní a byli vlastně předurčeni k neúspěchu), ale také se snaží dokázat, kolik společného mají Seveřané třeba s Japonci. Na závěr proslovu vyzývá k jakémusi celosvětovému spojenectví národů žijících z rybolovu.

   Přeslechnutá varování
   Haraldssonovo vyprávění, které se blíží strohému deníkovému záznamu a svým jazykem připomíná spíše precizní popis eugenického experimentu, se střídá s vyprávěním Kainea, člena bájné Iásonovy výpravy, jemuž osazenstvo lodi každý večer naslouchá. Tak jako Sjón hledá inspiraci v dějinných událostech i mýtech, Kaineus čerpá své příběhy z kousku dřeva lodi Argó, které si přikládá k uchu. Jeho vyprávění, nesené vlnami květnatého jazyka, jaký se od mytického příběhu očekává, však tíživě kontrastuje s obsahem jeho řeči. Kaineus svou výrazně dynamickou promluvou popisuje snad nejstatičtější etapu Iásonovy výpravy – pobyt Argonautů na ostrově Lémnos, v království žen. Výprava se zde zastavuje a z dobrodruhů se na dobu neurčitou stávají stroje na oplodňování osamělých poddaných královny Hypsipylé. Toto uvíznutí v bezčasí se zrcadlí i na dánské obchodní lodi, která zakotví u jednoho norského ostrova a různé komplikace jí brání v další plavbě. Čas přestal plynout nejen na ostrově Lémnos, ale i na palubě obchodní lodi a ovšem i v mysli Valdimara Haraldssona, který se ani několik let po válce nevzdává myšlenek o nadřazenosti nordické rasy, jen mírně pozměnil diskursivní strategii.
   Jediné přerušení Kaineova vyprávění představuje další „příběh v příběhu“, který Argonautům na ostrově přednáší formou básně jedna z žen. Jde o staroseverský mýtus, v němž se pod jmény Sigurda a Gudrun skrývají hrdinové tragického příběhu Iásona a Médey. Nikdo však toto varování nezaslechne, protože nikdo není schopen nahlédnout podobnosti mezi různými mýty, mezi minulostí a budoucností – tak jako cestující na lodi MS Jung -Olsenová neslyší fašistickou dikci Haraldssonovy přednášky Ryby a kultura. Jsme hluší vůči varováním, říká nám Sjón, a proto neustále stojíme na místě, vystaveni neodvratnému úpadku a zániku.

   Tříštění starého světa
   Pro Sjónovy romány, alespoň pro ty přeložené do češtiny, je motiv rozpadu příznačný. V Měsíčním kameni (2013, česky 2015) se nikdo neraduje ze samostatnosti Islandu – konzervativní a pokrokové názory vstupují do vzájemného konfl iktu, v němž ty konzervativní nutně prohrávají. Svět jako by se tříštil, aby se ze střípků mohl poskládat nový. V Synovi stínu (2003, česky 2008) se ve fyzickém rozkladu dívky Abby, pastora Baldura a jeho lišky zrcadlí hodnotový rozpad místní komunity konce 19. století. Po první světové válce se pak rozpadají někdejší velké mocenské celky. Jiné podoby rozkladu způsobuje španělská chřipka nebo rozvrat „tradičního“ manželství. Rozpad a rozklad zachvacuje jak odlehlé ostrovy v severních mořích, tak izolované ostrůvky osobních životů. Můžeme se sice uzavírat, ale dopady těchto změn, které podle Sjóna znamenají vždy přelom a zjevení bohů, si nás najdou i v tom nejlepším úkrytu. Sjónův přístup je nicméně – ač se to zpočátku nezdá – optimistický. Stejně jako ve starých bájích není tento rozvrat konečný. Je jen přeměnou, jednou z Ovidiových metamorfóz, z nichž autor v Múze z lodi Argó otevřeně čerpá.
   „Poslední dobou mnoha lidem připadá, jako by nás neplodné a záštiplné spojenectví monoteismu a politiky chtělo násilně přemístit do světa, z něhož bohové museli uprchnout už dávno. Jejich cesta domů z vyhnanství ubíhá jen pomalu, přičemž zastávky na ní nesou jména jako renesance, romantismus, psychoanalýza nebo surrealismus. Teď, na počátku nového tisíciletí, čekáme, až se nám bohové zjeví na nějaké další zastávce,“ říká Sjón v doslovu ke svému románu. Jeho přístup k prozaické tvorbě, který kombinuje osobní i národní dějiny, islandské a antické mýty, dokumentaristiku a surrealismus, lze považovat za jednu z alternativ k opětovné epifanii bohů. Ve Sjónových textech, které se pohybují v křehkých meziprostorech zmiňovaných kombinací, se však nakonec nezjevují ztracení bohové. Zjevuje se v nich člověk. Osamělá, ubližující, chybující bytost, vystavená neustálé proměně.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 17. 2. 2018

   Respekt, 7. 11. 2016

   Veronika Havlová
   Jak napravit svého děda bájí

   Islandský textař, básník a prozaik Sjón, jenž mísí surrealismus a severské mýty, si u nás získává čím dál větší popularitu nejen jako dlouholetý spolupracovník Björk. Po Synovi stínu a Měsíčním kameni se mohou čeští čtenáři seznámit s jeho knihou Múza z lodi Argó. Rozsahem se od předchozích dvou neliší, opět jde spíše o rozsáhlejší novelu. Výsostně islandská témata, zapomenuté a mnohdy temné střípky z islandské historie, však tentokrát doplňuje o antický příběh – báji o argonautech.
   Na počátku stojí pozvání na první plavbu lodi MS Elizabeth Jung-Olsen, které obdrží od majitele společnosti Kronos podivínský osmdesátník Valdimar Haraldsson. Jde o odměnu za přátelství, jež ho pojilo s tragicky zesnulým synem vlastníka. Haraldsson přijímá, ostatně jde krom narušení rutiny o příležitost seznámit nové lidi s teorií o vlivu konzumace mořských ryb na nadřazenost nordické rasy, kterou se celoživotně zabývá. Brzy ovšem zjišťuje, že jeho přednášky mají konkurenci ve vyprávění druhého lodního kormidelníka Kainea, který se plavil už s Iásonem. Jemu totiž osvěžuje paměť úlomek dřeva z lodi Argó, který k němu na požádání promlouvá.
   Sjón se tentokrát inspiroval vlastní rodinou. Předobrazem vypravěče Haraldssona byl jeho děd, svérázný eugenik a propagátor mořských ryb, který při popisu cest po světě věnoval největší prostor lodnímu vybavení a nutriční hodnotě pokrmů. Ve Sjónově světě se ale jeho suchopárnost a bláznivé teorie srazí s prastarým mýtem – a jeho předkovi se tak kromě dávky škodolibosti dostane aspoň ve světě příběhů možnosti přehodnotit názory a změnit život k lepšímu. Kniha se od jiných Sjónových děl liší i mnohovrstevnatostí. Netvoří básnivě sevřený celek, který nás pohltí. Naopak, čím víc se na něj soustředíme, tím víc se rozbíhá, tím víc vedlejších motivů, paralel, proměn a záhad nacházíme. Poznáváme trochu jinou tvář Sjóna, která ovšem nepřestává být fascinující.

   zobrazit celou recenzi