Na konec světa

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   Tvar, 9. 10. 2014

   Jan Dlask
   „NA AMURU SE MLUVÍ O TYGRECH TAK JAKO VE FINSKU O MEDVĚDECH“

   Když finská spisovatelka Kristina Carlsonová (nar. 1949) na literární besedě v Praze před několika lety představovala svou první knihu, jež byla přeložena do češtiny (Zahradník pana Darwina, Mladá fronta 2011), v paměti mi utkvěly především dvě záležitosti. Jednak to, že když spisovatel vydává novou knihu deset let či ještě déle po té první, již ho nikdo nezná a musí takříkajíc začínat od nuly. Toto tvrzení trefně charakterizuje dosavadní tvorbu autorky: svou dráhu začala básnickou sbírkou (1986), následovala aktuálně přeložená kniha Na konec světa (orig. 1999) a až o desetiletí později vydává Carlsonová další dvě knihy, zmiňovaného Zahradníka (2009) a Deník Williama N. (2011).
   Druhá záležitost se váže k okamžiku, kdy za jeden ze svých románů autorka získala jistou literární cenu. Jela zrovna po Helsinkách tramvají a telefonovali jí filmaři s návrhem na jeho zfilmování. Jedinou odpovídající reakcí bylo začít se hlasitě smát, až se i distingovaní spolucestující začali zvědavě otáčet. Kdo totiž některé z Carlsonové děl četl, zajisté shledal, že jeho introspektivnost jej činí pro filmové zpracovaní naprosto nepoužitelným – zatímco ve filmovém průmyslu si zřejmě jen přečetli, že spisovatelčino dílo získalo prestižní cenu (také už neznáte jiné ceny než prestižní?), a jak je v moderním Finsku zvykem, z úspěšné knihy nejlépe ihned film a úspěšný film hned vydat knižně.
   Svébytná literární dráha Kristiny Carlsonové tak vzdoruje nejen tlaku na produkci jako na výrobním pásu, ale i multimediálním recyklacím, a když se podrobněji podíváme na spisovatelčino nově v češtině vydané dílo, zjistíme, že je to naprosto logické.
   Autorku z nějakého důvodu přitahují 70. léta 19. století, a to vůbec ne pouze v její domovské zemi. Zahradník se odehrává ve Velké Británii a je to, jak praví text na záložce, „…elegický příběh [z doby], kdy církev ztrácí svou pozici a na uprázdněné místo […] se … derou nové vědecké teorie“. Stejně tak v románu Na konec světa se objevuje atmosféra této pokrokářské doby, spojené s průmyslovou revolucí: příběh se točí kolem plánu na dolování uhlí na dálné Sibiři. Tady je potřeba předestřít, že Finsko bylo více než jedno století (1808/9–1917) autonomní součástí carského Ruska, v jehož geografickém rámci se odehrávalo imnoho kariér finského obyvatelstva z vyšších společenských vrstev, například řada důstojníků z Finska prošla velmi úspěšnou dráhou důstojníků carských (což je i případ výrazné postavy finských dějin generála Mannerheima). Příběh se odvíjí od zajímavého prostředí finské komunity (či spíše možná skupinky) žijící v sibiřské Nachodce (najděte si prosím na mapě, je to poblíž Vladivostoku). Její členové mezi sebou hovoří švédsky amají švédská jména: vyšší společenské vrstvy, které si mohly dovolit odcestovat až na kraj světa (srov. název románu), tedy buržoazie, byly vskutku ještě v příslušné době ve Finsku do značné míry právě švédskojazyčné. A prostředí opravdu buržoazní je: hraje se whist a pořádají se četné večírky.
   Hlavní postavou je helsinský student Lennart Falk – je snad jeho příjmení aluzí na Arvida F. z Červeného pokoje Švéda A. Strindberga, či na Lauriho F. z románu Jednou v létě Fina J. Lehtonena? U Carlsonové není nic nemožné. Falk odešel z Finska s představou, že „Život svobodného muže na Sibiři je dobrý a snadný“ (s. 48), musel však podstoupit život nejen s čajem a pelmeněmi, ale také plný strádání, stesku a smutku po domovině v dálných nehostinných končinách, kde spojení často nefunguje, do Petrohradu je daleko a kde navíc mezi místními vládne dokonalá „ponorka“ („…pravda a taky zákon jsou jiné v Helsinkách a Petrohradu a jiné na březích Ochotského moře.“ s. 46–7). To vše učinil – podobně jako jiní sibiřští Finové – s vidinou společenského povýšení: touží po jmenování úředníkem. „Chci být zdravý, žít, být lepší, moudřejší, vydělat peníze!“ (s. 80) tvrdí Falk, jako by zaslechl litanie neoliberálních věrozvěstů komerčního způsobu života, kteří od začátku 90. let českou společnost přesvědčují, že smyslem studia je „dobrá investice“ (srov. „Budoucnost a peníze. Svoboda volby. Zvolím sám sebe!“ s. 126). Vnitřní motor úsilí o společenskou prestiž jej vede k tomu, že dá své dědictví všanc pochybné, podivuhodné i podivné dvojici, která se rozhodla vydělat na zmíněném tajném plánu těžby uhlí: Číňanovi (do Číny je odsud také blízko) a kazateli, otci Spirosovi, jehož „duch má slabost také pro černé uhlí a stříbrné rubly“ (s. 146) a kterého výrok „Já se dokážu postarat jak o Boží záležitosti, tak o pozemské“ (s. 119) odhaluje jako sluhu dvou pánů.
   Spoluspiklenectví v plánu na těžbu ale Falka ke šťastnějšímu životu nedovede. Je vystaven zákeřnému útoku, jinými slovy dojde k pokusu o vraždu. Měl zemřít, ale žije – a nesmírně ho zajímá, kdo se za tímto pokusem skrývá. Možností je hodně, a nejde jen o podnikatelské spekulace s uhlím. V pokladně kanceláře přístavu, kde pracuje, existuje podezření z defraudace a on sám má k penězům také přístup, a dále se zmítá v citových vztazích ke dvěma ženám, Alexandře a Věře, takže není vyloučen ani motiv milostný. Jde tedy o román o společenských vzestupech i pádech a la Flaubert či zmiňovaný Strindberg? Nebo o trendový román zobrazující mnohonárodnostní prostředí, který má vést čtenáře k tomu, aby si uvědomil, že multikulturalita není v dějinách vůbec nic nového? (Vedle Finů a Číňanů se tu pohybují též Rusové – samozřejmě i vyhnanci, jsme na Sibiři, i když je to Falkem vysněná země – a dokonce iNěmci, židé, Dánové, Korejci, Japonci…) Nebo je to snad příběh vyloženě detektivní?
   Samozřejmě všechno zároveň, a přitom nic z toho: žádná ze zmiňovaných rovin není pojednána prvoplánově. To, co především činí román zajímavým, je způsob, jakým je napsán. Překladatel Vladimír Piskoř zvládl převést Carlsonové jazyk s pasážemi o tom, jak „Sibiřské krátké léto bývá nejkrásnější v září“ (s. 76) či s vnitřními myšlenkovými pochody především hlavní postavy vskutku bravurně.
   Velmi důležité je také to, jak je román vystavěn, aby byl silným čtenářským zážitkem. Příběh vyprávěný Falkem je na počátku a konci dvakrát zarámován, jednak pasáží samotné autorky prozrazující, že je jeho příbuznou, jednak kapitolami z pera Němce Theodora Gantze, Falkova lékaře, jenž čte, co mu Falk – tentokrát již skutečně zemřelý – zanechal napsané. Sledujeme tak od počátku události od Falkova zotavování se po útoku a jeho úvahy a snahu přijít na to, kdo se pokusu o vraždu mohl dopustit. Jsme svědky mnoha retrospektivních návratů do doby předchozí, strávené například vHelsinkách („Nachodka, to přece nejsou Helsinky.“ s. 53). Ve změti jmen a osudů – omístních názvech nemluvě – opravdu není snadná orientace, není se „čeho chytnout“… Jaký je vztah Alexandry a Věry? Kdo jsou (krom zmíněných) Petrov, Feďa, Eivor, Livia, Schwester Taubeová, Joachimsson, Rosenqvist, Fern a Creutz, Holm, Hjort, Lebeď, místodržící Furuhjelm, kapitáni Höök a Brolin, Jakovlev, Tutčevovi, krásná Mery De Luze, podplukovník Engström, paní Härdová, důstojnické paničky…? Kdo je vlastně kdo a jakou roli hraje, jak se to všechno k čemu má, která z postav je hlavní a která vedlejší, která je důležitá a která ne?
   Až postupně na to čtenář začíná přicházet (i když možná přece jen ne úplně na vše…), aby si v závěrečných kapitolách řekl, že je to v podstatě jasné – jak to, že tomu nerozuměl? A stejně jako postupné odhalování zpočátku skrytých vazeb a vztahů je překvapivé i vyústění, zodpovězení otázky, kdo se pokusu o vraždu dopustil. I když – víme to po dočtení stoprocentně? Nejlépe knihu přečíst znovu, když už alespoň víme, kdo je kdo.
   Doufejme, že Na konec světa není posledním dílem od Kristiny Carlsonové, které bylo do češtiny přeloženo. Z prózy teď vlastně zbývá už jen ten William N.

   zobrazit celou recenzi