Řeky a moře

Recenze

1. dybbuk – 15. 2. 2018

   A2, 26. 10. 2011

   Miloslav Caňko
   Životní dílo Děda Vševěda

   Nad Řekami a moři Václava Eduarda Mencla
   Netradiční lyrický román Řeky a moře, z jehož vydání roku 1934 se zachovalo jen pár výtisků, je jediným dílem lakýrníka, knihovníka a hrabalovského bibliografa Václava Eduarda Mencla. Jeho dílo působí na svou dobu jako zjevení a bývá dáváno do souvislosti s lecčíms – se surrealismem, s autory z okruhu Velké hry nebo s Ladislavem Klímou.
   Z dějin literatury známe tvůrce, jimž se podařilo zmizet za vlastním dílem. O Isidoru Ducassovi dodnes máme jen málo údajů – a i tyto stopy nás mohou zajímat skutečně jen proto, že v podstatě končí ve stejném bodě, za nímž se zjevuje hrabě Lautréamont. Vyskytli se ale rovněž tací, které jejich dílo nejen že „neusmrtilo“, ale naopak přímo iniciovalo jejich biografi ckou existenci. Takovým autorem je Václav Eduard Mencl (1904–1987), jehož jméno nám dnes budiž synonymem jednoho z nejpřekvapivějších zjevení posledních dekád. Mencl, který byl původním povoláním lakýrník (pravda, později rovněž knihovník a ještě později bibliograf Bohumila Hrabala), vydal pouze prózu Řeky a moře a okolnosti jeho života můžou čtenáře snadno ponouknout k tomu, aby na autorství jeho jediné knihy hleděl s určitou nejistotou.

   Potlačující se legendy
   Jistě, pochybnosti ani v tomto případě nemusí být kdovíjak silné či sdílené: „Pan profesor“, jak jej ve své vzpomínce tituluje Vladislav Merhaut, „svým důstojným vystupováním budil zasloužený respekt a obdiv. Ve společnosti hovořil moudře a se vším si dovedl poradit – snad i proto se mu říkalo ,Děd‘ (Vševěd).“ A přesto: Menclova poslední kniha, přátelům ze „společnosti“ vytrvale avizovaná, v pozůstalosti však nikdy nenalezená „největší bomba“ s mnoho říkajícím titulem Na prahu věčnosti, budila rozpaky již metodikou, jejímž měla být plodem, oním pedantským faktografi ckým pinožením po nejrůznějších historických detailech, jak na něj úsměvně vzpomíná Vladislav Merhaut. Konfrontujme to se svrchovaností, s níž dávný pisatel Řek a moří odvrhl nejen říši fakt, ale i závazky vůči těm zdrojům, z nichž patrně čerpal látku pro své filosofi cké maximy: „Snad noc vysýchá z rybníků, neboť pramenem zapíjí skála předpeklí. Snad rodokmen nocí napájí oblaka na rozcestí souše a potoků, křižujících v síťoví mezi řekami. Podklesá obzor za rysku horských hlav. Noc přešla přes půlnoc, dávná a záludná přes vystrojení rovu. Zavíraly se květy v kukly a v usebrání sehnuly palice jako vdovy. Ještě nenadešla hodina kozlu na rejišti západních pláten tak častých, že pomíjí bez spisů o nich psaných, a tak nestvůrných, že val nahání hrůzu zbylým jezdcům. Vody tvé – nebesa křtěna blíženci.“
   Poté, co se „Děd“ rozhodl ignorovat tvrdé Hrabalovo ultimátum a z tajemného magnissima nepředložil k nahlédnutí ani řádku, skončilo letité přátelství a začala léta chřadnutí a ústupu ze světa. Co ve výsledku zůstalo, jsou dvě diametrálně odlišné, ba jakoby vzájemně se potlačující legendy. Jedna pojednává o pábitelské postavě, a to někdy bezmála humoristicky, druhá naopak se vší vážností o výtrysku imaginace srovnatelném v našich končinách s málokterým jiným.

   Výbuchy, jež končí v sobě
   Jeho první knize bylo osudné dvojí vzedmutí vod. První, symbolické, dalo knize vzniknout, druhé, naprosto reálné, ještě téhož léta 1932 smetlo takřka celý její náklad. Opus nepřečtený žádným „Šaldou“, nečtený surrealisty, neznámý po čtyři desetiletí ani nikomu jinému, nezasáhl do dějin české literatury absolutně nijak. Začátkem sedmdesátých let se užuž zdálo, že vody zapomnění opadnou. Své posudky na knihu pro nakladatelství Československý spisovatel napsali Josef Zumr, Vratislav Eff enberger, Antonín Jelínek a Karel Marysko. S dílem se seznámily i další osobnosti, například literární vědec Milan Jankovič. Nicméně šťastného konce se dočkáváme teprve my.
   Vyrovnání se s živly samozřejmě nebývá snadné ani pro veličiny. Posledně jmenovaný se v dopise přiznává: „Vaši knihu (…) jsem chtěl přečíst, ale nejde to. Jednotlivé věty jsou výbuchy, jež končí v sobě. Tu knížku si nelze vypůjčit a prostě přečíst, ale mít ji a snít s ní, když má člověk chuť.“ Eff enberger se Zumrem ujišťují, že se ke knize vracejí a čerpají z ní nespočetné podněty, ve svých textech se nicméně omezují na povšechná slova obdivu či impresionistická vyznání: „Menclova kniha (…) má pro mne melancholii, kterou ne -umím označit přesněji než jako dalekou, má pro mne ,čtvrttónovou paletu‘ obraznosti, onu chemii obrazné inteligence (…) a posléze, nebo především, má v sobě cosi jako vnitřní, šlechetnou hrdost, která je v tomto pásmu víc než vzácná.“

   Kdo zná řeky, ztratil otcovství
   Vždy je ovšem možné zachránit se útěkem k literárněhistorickému kontextu. Lze nacházet příbuznost s Lautréamontem, Rimbaudem či francouzskými symbolisty, z našich bývá jmenován Vančura nebo Ladislav Klíma. Překvapit by mohla aluze na Nietzscheho Zarathustru. Je ovšem pravda, že právě pro tuto souvislost hovoří některé z nejnávratnějších motivů: vztah mudrckého učitele k žákům, akcent na přitakání přítomnému okamžiku, na nutnost osvobodit se od lpění na minulosti a budoucnosti, anebo konečně ono svébytné (živelně dialektické?) pojetí moci: „Jsme na širém moři. Všichni na lodi, jejíž popis se vymyká jediné lodi, a nejsme ve službách.“ Nebo: „Jsme služebníci jedné na tratích ostatních, jsme mužové, již mohou posloužiti kdekoliv. Nás učinila moc poddajnými a pomoc se jmenuje zápolení.“ Patří sem koneckonců i opakovaně deklarovaný odmítavý postoj k identitě chápané jako „věrnost sobě“ (což je hodnota Nietzschem výslovně zpochybněná v jednom z fragmentů Radostné vědy): „Mám tisíc zásad, po nichž nebesa opakují krásu.“ „Menclovský“ subjekt má stejně jako ten nietzschovský příliš vlastností, než aby nebyl bez vlasti: „Kdo zná řeky, ztratil otcovství. Moře, znáš potrhlou řeč slepenou z lidských běd.“ A dále: „Nebudu přijíždět domů. Mythus země bez vlasti, a dům můj samotný čeká.“
   Jedni hovořili o saturnské melancholii, my jsme zase připomněli Nietzscheho „saturnálie ducha“. Je na Řekách a mořích též něco v odpovídajícím smyslu radostného? Řekněme bez váhání, že humor, jakkoli jím Menclův velelyrický vypravěč dvakrát neoplývá, proudu jeho vědomí zcela nechybí a na několika místech dokonce nabývá podoby robustně třeskuté – pokud se neocitá přímo v nejtěsnější blízkosti Bretonovy jen o pár let později formulované koncepce svrchovaně básnického černého humoru: „Ať to práská, nebo hvízdne, jen když hrdina založí ruce do boků. Mluvte smluvní páteří, neboť držíte ráhnoví v ose mrtvé cesty. Stírám s tváří solné opuchliny a vy výskejte, bude vám přidán oharek peněz. Začnete ženou a skončíte měkkým zpěvem. Jímavý nápěv rozdrolí odpor a po vískách nezbyde než věznice s přilétavým ťuhýkem.“

   Úhoři kluzkého významu
   Dosavadní citáty svědčí o textu, který je skutečně spíše básní v próze než prózou v básni, za niž ji chce pokládat Karel Marysko. Obrazy zde nejsou produkovány příběhem, neplynou z logiky jeho výstavby – naopak: vše, čím se kniha zdá chlácholit ty čtenáře, které přivábil její podtitul Román, to vše je počínáno, plozeno, zabíjeno a znovuoživováno jen a jen obrazy, z obrazů, skrze obrazy. Pokud jde tedy o otázku, zda je Menclův text „košatě narativní“ (ve shodě s Maryskovým názorem), či zda naopak nemůže než ztroskotat každý, kdo by se pokoušel vzít ono žánrové označení doslova (tak uvažuje Vratislav Eff enberger), daly by se snad obě antiteze smířit slovy, jimiž filosof Václav Navrátil defi noval mýtus: „Zákon ve formě příběhu – příběh s platností Zákona.“
   Hned v úvodním odstavci autor ujišťuje, že „čtenáři, řeky a moře neztrácejí běh a nic se nezmění“. Opravdu – při vší nepřeberné mnohosti obrazových motivů se dílo nakonec jeví jako monotematické. Všechny věty v nás vyvolávají pokušení číst je jako alegoreze pojednávající o hlubinném pohybu, jímž je nesen jejich nepřerušený proud. „Poslyšte vtíravý hlas říčky, tišší než olůvko u dna. V krbu zatím vyhaslo a jenom několik uhlíků pod škvarkem rudlo.“ Jde tu o nová a nová vyslovování Smyslu, v němž se věty mohou slévat jako trajektorie řek, zběsile zauzlených v ploše oceánu, jako úhoři kluzkého významu, troucí se tam, kde významy odjakživa umírají – u „pramenů všech zemí“, všech topoí, každé teritoriality. Oddejme se závrati. Nebojme se plynout společně s těmito příběhy tisíce a jedné „vteřinové noci“ a „křižovat mapu, hledajíce cestu a současně smrt“.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 15. 2. 2018

   Lidové noviny, 6. 4. 2011

   Miloš Horanský
   Zjevení v nočním oceánu slov

   Osmdesát let po svém vzniku vychází experimentální próza Václava Eduarda Mencla Václav Eduard Mencl (1907–1987) je autor se stínem geniality, jehož dílo se vtíná do dějin moderní literatury. Když jako batole pluje s rodiči do Ameriky začátkem 20. století, vnímá moře leda jako nedávný předživot v matce. Plavbu zpět prožije jako osmiletý a tady v něm gigantická tlapa oceánu zadělává na dílo, které tajemnou alchymií tvorby vydá o osmnáct roků později. Menclovi je 26 let, když Řeky a moře píše, a 28 let (roku 1932), kdy je vlastním nákladem vydává. Lakýrnický tovaryš, co chodí občas s Ladislavem Klímou na pivo, má základní vzdělání, ale intelektuální život nezbadatelný… Leč neexistují zákony, ale záhady tvorby. „Milosti noci se sprškou létavic chraňte nás před hromadností…“ I splnilo se Menclovi – je nehromadný, výhradní, krajně individuální. Nedozvíme se, proč dílo nazval románem. Neodpověděl mi tehdy na tu otázku a nevím, či někomu. Nemá to hmatatelný příběh, děj, postavy, zápletky, pohyb od příčin k následkům. Žádný pulz doby, odlitky reality, ideové projekce. Ani úlomek autorova světonázoru. Pominuta je viditelná stavba, členění, kompozice odlivu a vzrůstu napětí. A jako je absurdní stanovit oceánu začátek a konec, tak i Menclovo dílo je bez nich. Má první a poslední větu – obraz, a mezi nimi pohyb a plynutí. Jako že vábení věčných vln, jehož hymnus Mencl napsal, je též nemá. Je jen splývání vody s čistým slovem. „Moře nevyslovitelného přelévat škebličkou lidského poznání.“ Takto, ale i jinak se neposmívavě Mencl diví opisovačům reality a popisovačům povrchů. Avstupuje do bezbřehé fantazie podobné moři bez okrajů, kde se jen pluje, ale nepřistává. Četba jako hypnóza Báseň v próze? Poetická próza? Hymnický proud? Litanie? Širokodechá esej? Nehledejme druhové a žánrové signum; nic podobného není. Magmatickou vyvřelinu Menclovu neobsáhne žádné paradigma. Četba jeho textu se podobá hypnóze a mimozkušenostní plavbě v bezbřehosti. Je vetkána do díla jako závěť a písemnost celoživotní. Čtenář tu osudovou jedinečnost cítí a vstřebává odlišně od četby méně ponorné. Je zaplavený monotonií, která vede k meditaci, jitřený nevídanou imaginací, zasahovaný autorovými střelnými modlitbami úvah, v jejichž záblescích odhalí tvar a důvod tvorby. „Návaly změn znemožnily zapsat zjevnou i zjevenou pravdu,“ pokorně píše Mencl. Jiné návaly – konvencí – mohou blokovat naše přijetí Menclovy velikosti. Tady není rozrůzněnost a pestrota, kolorit prostředí, ruch činů. Tady nepomůže obrátit kámen na světelnou stranu; abys poznal, musíš vejít pod něj. Tady se nečtou zřetězená slova, pravděpodobná psychologie, briskní nebo košaté události. Nenacházíme-li v textu konstitutivní prvky románu, má jiné mohutnosti, které tvoří jeho uhrančivost a jedinečnost: zápas mořeplavce, velitele plachetnice, vůdce posádky s živlem oceánu. A totožně heroický je zápas autorův s živlem jazyka, aby jím zhmotnil olbřímí majestát vodstva – ale čti též – osudu, smrti, cesty, Boha. Řeky a moře jsou jediným monologem, oceánem slov, který domahačně okusuje prostor vědomého i podvědomého. Zřetelný dvojník surrealismu, tehdy ještě však nerozvinutého. A nenajdeme též žádnou planoucí horlivost asociovat cokoliv s čímkoliv – znehodnocující mnohdy texty surrealistů. Budou-li literární archeologové pátrat po blížencích Menclových, může to být Joyceův Odysseus, Exupéryho Citadela, Lautréamontův Maldoror – aniž první dvě díla mohl Mencl znát; vyšla později. A tak se tady tyčí jeho román neromán, 80 roků starý solitér. Několik rysů a půvabů díla na závěr: muž, který ho napsal, byl vřelého srdce a osamělý. Moře ho zasáhlo „smrtí a rozjímáním“. Splýval s ním mocí slov. Moře mu dalo v podivuhodném paradoxu poznat “ osobní věčnost“. Zasažený milostí svého velkého talentu obsáhl moře a rozměr nocí nad ním. A přeludně působí před koncem textu neočekávatelný, bizarní návrat do Čech – s obrazy lidových dívek, žehnání pšenici, perlení ryb v řece. Návrat silný a jímavý. Přišel si pro pomoc řeči a napojit se z řeky snů. „Těžiště spočívá v odhalení srdce,“ říká tady ztišeně. Jenže závěr díla opouští bukolické Čechy a patří opět oceánu a nevyzpytatelnosti… Když mi V. E. Mencl v roce 1974 půjčoval kopii svého románu, řekl: „Hledat. Nenacházet…“ Šifra pomáhající luštit jeho enigmatické dílo, čtenářsky ne snadné, literárně klenot nejvyššího lesku.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 15. 2. 2018

   Hospodářské noviny

   Jakub Šofar
   Záhadný Mencl: Po osmdesáti letech znovu vychází zapadlý literární klenot

   O knize Řeky a moře, která vyšla v roce 1932 vlastním nákladem Václava Eduarda Mencla, vědělo několik desítek lidí.

   Hledat, nalézt a obhájit chybějící článek je v akademické obci věcí prestiže, někdy až umanutosti. A je jedno, zda jde o vznik života na Zemi nebo o architekturu. Protože pořádek musí být a každá nerozluštěná a nevysvětlená nahodilost vnáší do našich řad zmatek, z něhož se pak rodí nedůvěra končící herezí.
   Hereze sice bývá ideálním důvodem k hledání dalších chybějících článků, jenže přitom dost často dojde ke zřícení dlouho budované stavby nebo aspoň jejích základů. Otázka tedy zní: Kam s tím Menclem?
   V roce 1932 vydává Václav Eduard Mencl (1904-1987) vlastním nákladem román Řeky a moře, knihu na svou dobu velice podivnou, experimentální, nezařaditelnou. Většinu nákladu zničí velká voda. Vyučený lakýrník a malíř písma, poté absolvent půlročního univerzitního knihovnického kurzu, se dále vzdělává už jen soukromě. Jeho jméno se neobjevuje v článcích z té doby ani v pozdějších knižních textech.
   Národní knihovna vlastní jeden ze zachovaných výtisků knihy, v níž se mimo jiné píše: „Žádal jsem listiny, abych se dočetl, zdali jsem cestou, vedoucí k jilmům. Souzen a odčiněn. Nad pramicí svatého města a hojivých doteků. Asi před sto lety. Nebo přes vystrojení pohřbu. Plul jsem s vratkým nákladem prosebníků. Někteří měli prasklé housle a jiní hroudičku růžence. Plul jsem nikým nežádán o pomoc a dárek.“

   Na prahu věčnosti
   Kniha existuje, autor existoval. V sedmdesátých letech patřil do Hrabalova okruhu, stal se dokonce jakýmsi Hrabalovým bibliografem, o čemž svědčí řada fotografií – část jich je k vidění v nynějším, druhém vydání Menclova „románu“. Další skupinou, která autora znala, byli surrealisté kolem Vratislava Effenbergera.
   O Řekách a mořích tedy vědělo, případně je četlo, několik desítek osob. Někde snad ještě je uloženo – nebo donedávna bylo – další Menclovo dílo, z nichž nejdůležitější by měl být literárně-filosofický „odkaz“, paměti Na prahu věčnosti. Nikdo je neměl v ruce.
   Není jasné, zda tato záhada bude někdy objasněna, pokud tedy jde vůbec o záhadu. Je samozřejmě možné, že Mencl svoje jméno někomu půjčil. Anebo je opravdu autorem Řek a moří on, a pak je třeba konstatovat, že na začátku třicátých let vychází kniha, jež by mohla být například chybějícím článkem mezi expresionismem a surrealismem, ale zatím nevíme, kde se tady vzala. Kontext existuje, ale nevyznáme se v něm.

   Kotvu zdvihejte
   V ohlasech, kterými nakladatelství také knihu doplnilo, píše Milan Jankovič o „ranních červáncích surrealismu“. Planet, kolem nichž ta Menclova obíhá, je mnoho: z českých Ladislav Klíma, Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval, Richard Weiner, Jakub Deml, Lev Blatný, první práce Karla Konráda, z cizích Lautréamont – v roce 1929 vychází česky Maldororovy zpěvy -, James Joyce – fragment Anna Livia Plurabella je přeložen v roce 1932 -, francouzští literáti z Vysoké hry, ale i Ezra Pound a vlastně všichni tehdejší modernisté…
   Zda budou literární vědci znepokojeně bádat, to nechme na nich. Čtenáře ale čeká hostina podle receptur, které se v klasických kuchařkách neobjevují: „Hola, kotvu zdvihejte z bahna, je zaklesnuta pod kámen. Zdraví břehům, a loď se nese jako sojčí pírko. Nocí slov splynuly řeky s průvodem moře – – – -„

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 15. 2. 2018

   Tvar 05/2011

   Petr Král
   Řeč okrajů

   Dávno se to ví: v okrajích literatury (a vůbec kultury) se opakovaně rodí díla, která se vymykají zavedeným „kánonům“, právě tím jsou však podnětná a pomáhají tyto kánony měnit – nebo je aspoň v čemsi podstatném, byť opomíjeném, doplňují. Natolik, že časem dochází k jejich přehodnocení a díla se přesouvají směrem k uznávanému „středu“, zatímco jiná, která se zdála být jeho samozřejmou součástí, jsou ze středu vyplavována na okraj.
   Menclův text Reky a moře, vydaný poprvé (autorovým vlastním nákladem) v roce 1932, patří jak k takovým „margináliím“, tak k několika nejméně zařaditelným dílům v celém českém písemnictví – kam vpadl jako poselství z neznámé planety. Matoucí je v souvislosti s ním už pojem „román“, jehož co jeho charakteristiky – a podtitulu – užil sám autor. Dnes patří zneužívání pojmu román k běžné nakladatelské strategii, jako komerční vnadidlo; ve Francii – například – se za román vydává každá delší novela, kdejaké osobní vyznání nebo prosté vyprávění, jen proto, že román se těší – literárně i čtenářsky – větší prestiži. Skladebnost a mnohohlasost, jež román zásadně charakterizují – aspoň v jeho nejnáročnějším pojetí -, přitom jistě nejsou jediným možným znakem silného prozaického díla. Vedle slavných románů existuje řada významných textů, které lze označit právě jen jako prózy a jejichž síla leží jinde, v jednotícím, takříkajíc básnickém tahu slovně-obrazného proudu a vypravěčského elánu, jimiž jsou neseny, jakoby v přímém prodloužení autorovy vlastní, fyzické i mentální existence. Autory próz, na rozdíl od romanopisců jako Hugo, Balzac, Zola, jsou Nerval, Lautréamont, Jarry, jako jsou jimi Beckett, Céline nebo Jack Kerouac; jsou jimi rovněž (oproti Škvoreckému nebo Kun-derovi) Hrabal a Linhartová, i další ženské autorky jako Sylvie Richterová nebo Daniela Hodrová. A prózou, vzdor svému podtitulu, jsou rovněž Menclovy Řeky a moře, nazvané bezpochyby románem jen s vědomím vnitřního paradoxu.

   Většina Menclových komentátorů, citovaných v příloze k novému vydání knihy, se ostatně jejím rozporným titulem málem nutkavě zabývá. Karel Marysko na ni po konstatování, že nemá děj (v obvyklém smyslu), navrhuje „použít místo slova děj slova pohyb“. A upřesňuje: „Strukturálnípohyb – děj nesený vnitřním monologem a uváděný do své kinetiky obrazy, metaforami, symboly, kontemplací a sny“ Podle Josefa Zumra je Menclův text koncentrátem, který je třeba číst jen „po větách, ba po slovech“, aby uvolnil svůj skrytý potenciál; podobně pro Milana Jankoviče: “ Jednotlivé věty jsou výbuchy, jež končí v sobě. Tu knížku si nelze vypůjčit a prostě přečíst, ale mít ji a snít s ní, když má člověk chuť—“ Ještě dál dovedl touž myšlenku Vratislav Effen-berger, pro nějž je Menclova kniha „nedobytná a objevuje se jen za určitých okolnosti‘. Skutečně, Menclův text je především jakýsi mocný a bujivý rezervoár, „oceánsky“ proměnlivý a sebeobnovný proud skrývající v sobě bezpočet potenciálních obrazů, symbolů a dějů, které se znovu a nově aktualizují při každém novém a osobním čtení: „Zdraví
   vám: jednotlivci, vstupte na zem, nohou moře a berlemi vám budiž řeky. Skýtáte pohled pro posměch kupců a berní správy. Tak nás dělí radost, a než sejdu dolů, sejdu dolů do kajuty. Ztracená loď bez adresy zůstane trčet v přístavech a smyšlení námořníci vstoupí do služeb nájemců. Duch polních řek a traťmistr u cílové pásky. Koňak.“
   K těm, kdo zvlášť soustavně a zásadně zdůrazňují význam „okrajových“ děl, patří surrealisté. Zahrnuli programově okrajovost i do vlastní poetiky, zejména svým pojetím tvorby jako hry a systematickým stíráním hranic mezi oběma projevy – volnou hrou a soustředěným tvůrčím úsilím. „Hra na psaní“ o více autorech, z jaké vznikl i společný text Evy Švankmajerové s Vratislavem Effenbergerem, posouvá výsledné dílo k okraji tím víc, že je do značné míry jen nástrojem autorského střetnutí, konfrontace, kde jde zároveň o sdělení a o vzájemné klání, pokoušení, líčení nástrah a pastí. Právě takto „roztržitý“ přístup k tvorbě je přitom surrealistům zárukou její autenticity, stejně jako její hluboké společenské aktuálnosti: tím hlubší, že se ve hře může projevit spontánně, ne jako důsledek apriorního
   programu. Obecně v tom zjevně mají spíš pravdu, konkrétní působivost jednotlivých děl se však nutně různí. Pokud jde o čerstvě vydané Biče svědomí (s dost odpudivými kolážemi Jana Švankmajera, složenými ze zlomků starých rytin a čerstvých fotografických prasečin), nepatří rozhodně k vele-dílům. V textu se v podstatě střídají dva typy projevu: „fantaskní“ parafráze milostných románků a psychologických příruček pro ženy, všedně příznačné výjevy v duchu Effenbergerových scénářů (text místy vysloveně přechází v libreto), kde se česká každodennost normalizačních let setkává s logikou hrůzostrašného thrilleru a tvoří s ní básnicky výsměšnou vizi celého dnešního světa. Pasáže prvního typu, často spíš únavně vzdouvané množstvím kolážových výpůjček (z cizích textů), bohužel co chvíli upadají do banální parodie, scény „filmové“ linie většinou z Effenbergerových libret přejímají jen postupy, aniž mají jejich sílu a pronikavost.
   Jen tu a tam, v nevelkých pasážích vložených často do míst, kde text moduluje do nové polohy – nebo kde se přesouvá na novou scénu dojde ke zvláštnímu „propadu“, stejně matoucímu jako básnicky působivému: všední detail náhle duří do obludné, málem kahudovské vize jakoby definitivně zplundrované skutečnosti (ruky-políbení změněné v krvavé kousnutí, přesuny ženských zjevení v cukrárně přízračně „prostoupené“ starobincem), konkrétnost evokované scény se rozlézá a rozmývá díky abstraktnímu slovnímu komentáři nebo odkazům k odlehlým místům a k dějům, k nimž došlo v minulosti nebo k nimž teprv dojde. Text (a svět) sám tu má náhle uhrančivou obludnost „růžového masa uzeného jen zevně a uvnitř syrového a shnilého“, jak se vynoří v jedné sekvenci, příklad popsaného matení – za nímž lze většinou tušit spíš Svankmajerovou než jejího partnera – může dát i zvláštní jazyková zduřelost jediné věty: „Vlastně s výfuky mu tryskaly . z obličejových otvorů hleny, celkem mimoděk“ Nejvýmluvnější řeč tak přichází z okrajů přímo v rámci textu; až tam, mimo ústřední „děj“ a proslov, dostává kniha básnickou výmluvnost, kterou v prvním plánu – a jako celek – postrádá.

   zobrazit celou recenzi