Hle, již v mém srdci vstává den

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 1. 3. 2012

   Vít Kremlička
   PŘEHRŠEL ÚVAH O MINNESANGU

   Saget mir ieman, waz ist minne?
   Weiz ich des ein teil, sô wist ichs gerne me… Řekne mi někdo, co je láska?

   Vím-li o tom něco, rád bych věděl víc… Antologie německé dvorské lyriky z 12.– 14. století, uvedená pod titulem Hle, již v mém srdci vstává den (vybrala a přeložila Sylvie Stanovská, dybbuk, Praha 2009), zahrnuje básně těchto autorů: Ten z Kürenberku; Der Burggraf von Regensburg; Der Burggraf von Rietenburg; Meinloh ze Sevelingen; Dietmar z Aistu; Friedrich z Hausen; Heinrich z Veldeke; Rudolf z Fenis, hrabě z Neuenburku; Wolfram z Eschenbachu; Heinrich z Morungen; Reinmar z Hagenau; Walther z Vogelweide; Otto z Botenlauben, hrabě z Henneberku; Gottfried z Neifen; Heinrich z Míšně, zvaný Frauenlob; kníže Wislaw z Rujány, anonym zvaný Mnich Salcburský, Eberhard z Cersne.
   Následující sentence jsou stručnou tříští dojmů a resonancí; v stručnosti sotva lze košatost lyriky minnesängu podat v celistvém tvaru.
   Touha je podstatou slov treuve anebo minne – ve staré okcitánštině anebo v staré němčině 12. až 14. století, kdy se zkonstituoval nový umělecký styl minnesangu. Na sklonku věku románského a počínající gotiky se v dvorských kruzích rozšířila světská poesie, opěvující krásné slečny a paní, tudíž milenky, doslova poeticky byly nově zformulovány výrazy citu jako stesk, žal, nostalgie, světabol – a především touha: to, čím žijeme.
   O svébytném poetickém a hudebním výrazu minnesangu možno říci, že byl své době tímtéž, co rock´n´roll v současné době. V rozmezí oblasti od jihu Francie na území Provensálska, kde jsou protagonisté tohoto uměleckého projevu známi co truvéři, resp. trabadúři; na severu až k Rujáně a jižnímu Jutsku, na východě v Praze, Salzburgu a Vídni známi jako minnesängeři – básníci, pěvci a hudci, kteří utvářejí v syntéze poesie s hudbou životní styl a kulturní niveau doby románské a počínající renesance.
   Tak vznikal na troskách starého římského impéria společný evropský kulturní substrát. Jeho počátky tkvějí v lidových písních, starověkých evropských a maloasijských mýtech, v hebrejské Písni písní, v klášterních opisech římských lyriků Catulla, Tibulla a Propertia, básní Sapfó a Alkaia. Zřejmě působily i vlivy gnostické, zprostředkované v době arabského záboru Iberijského poloostrova nebo importované v průběhu křížových výprav do Svaté země..
   Co se všechno se od té doby přihodilo? Přežili jsme válečnické nájezdy ze stepí a smrtící epidemie všelikých morů, objevili jsme zámořské světadíly, přežili několik revolucí a dvě hrozné války, které se honosí přízviskem „světové“ a div, že jsme nezmizeli zcela při uskutečňování Nových Spravedlivých Údělů Konečných Řešení. Zřejmě je tomu tak proto, že zůstáváme věrni minne.
   Zeptáte se možná: nač je nám dnes německá dvorská lyrika ze středověku, z časů před osmi sty lety? Příčin je několik: prvně v ní rezolutně byla reflektována žena jako mužův protějšek a ohnisko jeho duchovního snažení. Je tím rozšiřován koncept antických lyriků a dramatiků, kdy žena přestává být loutkou v pouhém rozsahu buď otrokyní, nebo herójskou matronou. Všimněte si, že z ženských postav antické kultury do našich časů přežila pořádně jenom Chloé, Antigona, Élektra, Pénelopeia, Ifigénea, Helena – trochu málo s přihlédnutím k rozsahu helénského panteonu, nemyslíte?
   V románské lyrice začala nová konstituce chápání erotiky. Byl utvořen základ evropského kulturního ducha z poesie a biblických Marií; opravdu zdařilá syntéza! Žena se dostala do zřetele umění a nastala její individuace uměním; namísto bohyní-děvek začala být řeč o skutečných ženách.
   Můžeme se dohadovat, zda prvotní historický kořen minnesangu spočívá někde v časech Karla Velikého, kdy začal být konstituován společenský kodex. Ač byly české země na pomezí karolinské říše, povědomí o dění jistě bylo – Karel Veliký porazil Avary, a v roce 805 se neúspěšně pokusil dobýt Čechy. Někde u Bíliny prý ale jeho vojska zabloudila. („Slovanský národ, jenž válkou je sdostatek divý, bývá nazýván Čechové, je drzý a nespolehlivý, pokouší se dráždit Franky a popudí na sebe hněv Karlův.“) – Vida, jaké vysvědčení odpradávna zdejší národové mají od tehdejšího básníka – kronikáře Poety Saxo, jenž skládal v hexametrech a elegických distichonech!. Ze zdejších zemí potom Karel Veliký dostával poplatky, a vznikaly tak zřejmě první kontakty s jihem Evropy.
   Trubadúrství zakládá počátky novodobého básnictví tak, jak je známe. Končí barbarská „temná staletí“, přichází křesťanská vzdělanost, dálkový obchod s povědomostí o vzdálených krajích a do zdejší Hyperboreje se dostávají zvěsti o Středomoří a Jeruzalému: o spiritualitě, vínu, olivách, umění a filosofii; prostřednictvím duchovenstva se dostává k posluchačům biblická Píseň písní, antické básně a dialogy. Zde, kde do té doby existovaly kmenové písně, válečnické epické skladby, „vyprávění bájných starcův“ a zaříkadla, se znenáhla kultivuje umělecké myšlení středomořským odkazem, jenž přímo vybízí k následování a dalšímu tvůrčímu rozvíjení. Jistým zdrojem inspirace truvérům byla jistě i literární práce tehdejších kronikářů, která v interpretacích, koruptelách a nejasnostech neměla obdoby. Začíná literatura…
   Obvykle bývá treuve považováno za produkt kulturního západoevropského dění z oblasti Provence a Porýní, ale vidíme, že jeho protagonisté byli i z jiných, ač okrajových oblastí – Wislaw z Rujány (polabský vévoda), Mulich von Prage, a obzvlášť český král Václav II. – básník, minnesänger a mecenáš umění.
   Minnesängeři byli ve své době svým způsobem kurýři, zpravodajové a novináři, vyslancové a diplomati všeho druhu.
   Motiv svítání a rozloučení při úsvitu se stal na území Iberského poloostrova samostatnou písňovou formou jako alba – svítáníčko. Má i svou paralelu v sefardských písních, jejichž rozpuk spadá do téže doby raně románské.
   Další motiv opravdu konstitucionálního dosahu je motiv Svatého grálu, Božího hrobu, Bohorodičky, často vyjadřující jinotajně milovanou ženu, a Izraele – abrahamovské Svaté země, v myslích křesťanů navíc ještě posvěcované Kristovým narozením, jeho kroky, životem, smrtí a zmrtvýchvstáním.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 2. 2018

   Literární noviny, 1. 3. 2010

   Antologii německé dvorské lyriky sestavila a přeložila Sylvie Stanovská.

   Představuje nám vývoj minnesangu rozčleněný dle jednotlivých období či významných regionů, mezi vybrané autory patří jak postavy známé a spadající i do dějin hudby (Wolfram z Eschenbachu), tak postavy méně známé či záhadné (anonym zvaný Mnich salcburský, jímž možná byl dokonce arcibiskup Pilgrim II.). Pro lepší orientaci a bližší seznámení je kniha doplněna o stručné medailony autorů a o poznámky k jejich písním. Texty z úsvitu evropské po-antické poezie odrážejí dobové konvence v té nejčistší podobě, idealismus a předem marná láska mnohde předznamenávají mnohem pozdější romantismus. V některých textech však nechybí ani humor, koneckonců byly psány pro obveselení dvora. Máme tak konečně možnost porovnat si s německými autory písně jejich současníka, českého prince Václava Lucemburského, jejichž výbor vydalo nakladatelství Argo v roce 2005.

   zobrazit celou recenzi