Jan-Werner Müller – populismus po volbách

V českých parlamentních volbách uspěla – podobně jako jinde ve světě – populistická hnutí i strany. Termín „populismus“ je zejména spojován s určitou náladou a emocemi: populisté jsou „naštvaní“, jejich voliči jsou „frustrovaní“ nebo „rozladění“. Vypadá to tedy, že oproti konkrétnímu postoji lidem na obsahu moc nezáleží. Kniha Jana-Wernera Müllera Co je to populismus? se vcelku čerstvě věnuje tomuto znovuvynořivšímu se fenoménu. Zde je tedy trocha textu z předmluvy připravované knihy.

 

Jsou všichni populisté?

V žádné americké volební kampani, která je stále v živé paměti, se neobjevilo tolik nařčení z „populismu“, jako s sebou nesla ta, která probíhala na přelomu let 2015/2016. Jak Donald Trump, tak Bernie Sanders byli oba označováni za „populisty“. Tento výraz se běžně používá jako synonymum pro „antiestablishment“, a to bez zjevné závislosti na konkrétních politických myšlenkách. Vypadá to tedy, že oproti konkrétnímu postoji na obsahu nezáleží. Termín je zejména spojován s určitou náladou a emocemi: populisté jsou „naštvaní“, jejich voliči jsou „frustrovaní“ nebo „rozladění“. Podobná tvrzení slýcháme i o politických vůdcích a jejich stoupencích v Evropě. Například Marine Le Penová a Geert Wilders, kteří oba jasně patří k pravici, se běžně považují za populisty. Ale stejně jako je tomu u fenoménu Sanders, i levicoví vzbouřenci jsou nazýváni populisty: v Řecku je to Syriza, levicová koalice, která se dostala k moci v lednu 2015, a Podemos ve Španělsku, která se Syrizou sdílí základní opozici vůči politice úsporných opatření Angely Merkelové, kterou německá politička zavedla v odpověď na eurokrizi.

Obě politické strany, ale zejména španělská Podemos, zdůrazňují, že se inspirovaly hnutím v Latinské Americe, které se běžně nazývá růžový příliv (pink tide): úspěchem populistických vůdců, jako je Rafael Correa, Evo Morales, a zejména Hugo Chávez. Co tedy mají tito političtí aktéři společného? Pokud souhlasíme s Hannah Arendtovou, že dobrý politický úsudek je schopnost rozeznat náležité rozdíly, mělo by nás obecně rozšířené spojení pravice a levice, pokud hovoříme o populismu, zarazit. Mohla by popularita označení všech možných odlišných fenoménů jakožto „populismus“ znamenat selhání politického úsudku?

Tato kniha se začíná s postřehem, že přes všechny ty řeči o populismu – jeden z nejbystřejších analytiků politického demokratického života, bulharský politický vědec Ivan Krastev, naši dobu dokonce označil za „věk populismu“ – je zcela jasné, že ve skutečnosti nevíme, o čem mluvíme.

Pravda je, že nemáme žádnou teorii populismu, a zdá se, že nám chybí i srozumitelná kritéria pro rozhodování o tom, kdy se političtí aktéři mění v populisty. Přece jen každý politik (zejména v demokraciích závislých na úspěchu ve volbách) chce oslovit „lid“, všichni chtějí sdělit příběh, kterému by porozumělo tolik obyvatel, jak je jen možné, všichni chtějí být citliví k tomu, jak přemýšlí, a zejména se cítí „běžní lidé“. Mohl by populista jednoduše být úspěšný politik, kterého nemáme rádi? Může být označení „populista“ samo o sobě populistické? Nebo je populismus nakonec „autentický hlas demokracie“, jak tvrdil Christopher Lasch?

Slovo „lid“ má pro mě jen jediný význam, a sice „směsice“. Nahradíte-li „lid“ slovem „množství“ nebo „směsice“, získáte prazvláštní slovní spojení… „svrchovaná směsice“, „vůle směsice“ atd.

(Paul Valéry)

Tato kniha by vám chtěla pomoci rozeznat populismus a jak na něj. Půjdeme na to třemi způsoby. Zaprvé bych chtěl vysvětlit, jaký politický aktér se kvalifikuje jako populista. Například aby se někdo mohl považovat za populistu, je „kritika elit“ nutná podmínka, ale není to podmínka jediná. Jinak by za populistu mohl být označen každý, kdo kritizuje status quo například v Řecku, Itálii nebo Spojených státech – a ať už si myslíme cokoli o Syrize, vzbouřeneckém Hnutí pěti hvězd italského herce Bepeho Grilla nebo už o zmiňovaném Sandersovi, je obtížné popřít, že jejich útoky na elity mohou často být ospravedlněny. Pokud by se populismus týkal pouze kritiky existujících elit, byl by populistou také doslova každý kandidát na amerického prezidenta: všichni přece kandidují „proti Washingtonu“.

Kromě toho, že jsou antielitističtí, populisté jsou také vždy antipluralističtí. Populisté tvrdí, že oni, a jen oni, zastupují lid. Vzpomeňte si například, jak turecký prezident Tayyip Erdoğan vyzývavě prohlásil na sjezdu své strany ke svým četným domácím kritikům: „My jsme lid. Kdo jste vy?“ Samozřejmě že dobře věděl, že jeho oponenti jsou také Turci. Prohlášení o výlučném zastupování není empirické, je vždy zřetelně morální. Při kandidování na úřad populisté zobrazují své politické protivníky jako součást nemorální, zkorumpované elity; když vládnou, odmítají uznat legitimitu jakékoli své opozice. Populistická logika také naznačuje, že každý, kdo nepodporuje populistické strany, možná skutečně nepatří k lidu – který je vždy definován jako počestný a morálně čistý. Řečeno jednoduše, populisté netvrdí: „My zastupujeme 99 procent.“ Ve skutečnosti říkají: „Zastupujeme 100 procent.“

Tato rovnice pro populisty vždycky funguje: jakýkoli rozdíl může být odmítnut jako nemorální a jako neautentická součást lidu. Je to jen jiný způsob, jak prohlašovat, že populismus je vždycky formou politiky identity (ačkoli ne všechny verze identitní politiky jsou populistické). Co z tohoto porozumění populismu jako vylučující formě politiky identity vyplývá, je to, že populismus má tendenci představovat nebezpečí pro demokracii. Demokracie totiž vyžaduje pluralismus a uznání, že musíme nalézt spravedlivé podmínky vzájemného soužití jakožto svobodní, rovnocenní, ale také nezměnitelně rozmanití občané. Myšlenka jediného, homogenního, autentického lidu je fantazie; jak kdysi prohlásil Jürgen Habermas, „lid“ může existovat jen v množném čísle. A je to nebezpečná fantazie, protože populisté se nejen vyžívají v konfliktu a podněcují polarizaci, ale také se svými politickými oponenty jednají jako s „nepřáteli lidu“ a snaží se je plně vyloučit z dialogu.

Nechceme tím říci, že všichni populisté pošlou své nepřátele do gulagu nebo podél hranic země postaví zeď, na druhé straně se však populismus také neomezuje jen na neškodnou volební rétoriku nebo pouhý protest, který se vyčerpá, jakmile populista získá moc. Populisté mohou vládnout jako populisté. Jde to proti běžnému rozumu, který tvrdí, že populistické protestní strany se získáním vítězství ve volbách zruší, protože člověk z definice nemůže protestovat sám proti sobě ve vládě. Vláda populistů vykazuje tři charakteristické rysy: pokusy o „přepadení“ státního aparátu, korupci a „masový klientelismus“ (směna materiálního prospěchu nebo byrokratické přízně za politickou podporu občany, kteří se stanou „klienty“ populistů) a snaha o to systematicky potlačit občanskou společnost. Samozřejmě že podobné věci dělají i mnozí autoritariáni. Rozdíl leží v tom, že populisté své chování ospravedlňují tím, že tvrdí, že jen oni zastupují lid. To jim umožňuje celkem otevřeně přiznat své praktiky. Také to vysvětluje, proč obvinění z korupce populistickým vůdcům jen zřídka kdy uškodí (vzpomeňte na Erdoğana v Turecku nebo krajně pravicového populistu Jörga Haidera v Rakousku). Vždyť podle svých stoupenců to přece „dělají pro nás“, jediný autentický lid. Druhá kapitola této knihy ukáže, jak populisté dokonce píší ústavy (jako nejjednoznačnější příklady zde slouží Venezuela a Maďarsko). V protikladu s představou populistických vůdců upřednostňujících naprosté neomezováni tím, že závisejí na dezorganizovaných davech, které oslovují přímo z balkonu prezidentského paláce, populisté ve skutečnosti chtějí vytvářet omezení – pokud však fungují zcela plně jednostranným způsobem. Spíše než aby fungovaly jako nástroje zachování pluralismu, ústavy zde slouží k jeho potírání.

Veškerá moc pochází z lidu. Ale kam potom mizí?

(Bertolt Brecht)

Třetí kapitola se věnuje některým hlubším příčinám vzniku populismu, konkrétně socioekonomickému vývoji, ke kterému došlo nedávno na Západě. Navozuje to také otázku, jak by měla vypadat úspěšná reakce jak na populistické politiky, tak na jejich voliče. Odmítám paternalistický liberální postoj, který občanům, „jejichž strach a rozhořčení je třeba brát vážně“, efektivně předepisuje terapii, stejně jako názor, že aktéři hlavního proudu mají jednoduše kopírovat návrhy populistů. Schůdnou možností není ani opačný extrém naprostého vyloučení populistů z debaty, protože to pouze odpovídá na populistovo přání o vyloučení vyloučením populisty. Jako alternativu ke konfrontaci populistů navrhuji některé specifické politické výrazy.

Před více než čtvrtstoletím publikoval prakticky neznámý úředník Ministerstva zahraničí Spojených států proslavený a značně špatně chápaný článek. Ten autor se jmenoval Francis Fukuyama a název článku samozřejmě zněl „Konec dějin“. Již dlouho někteří prokazují líným způsobem vlastní intelektuální sofistikovanost jízlivým prohlašováním, že dějiny zjevně neskončily s koncem Studené války. Ale Fukuyama samozřejmě nepředpověděl konec všech konfliktů. Jednoduše jen prohlásil, že liberální demokracie již na úrovni myšlenek nemá žádného soupeře. Uznal, že sem tam některé jiné ideologie mohou nalézt podporu, nicméně žádná z nich by nebyla schopna soupeřit s celosvětovou přitažlivostí liberální demokracie (a tržního kapitalismu).

Opravdu se mýlil? Radikální islamismus nepředstavuje žádnou vážnou hrozbu liberalismu. (Ti, kteří vyvolávají strašidlo „islamofašismu“, tím spíše než o politických skutečnostech současnosti říkají více o své touze po jasných bitevních liniích srovnatelných s těmi, které převládaly během Studené války.) Co se nyní někdy nazývá „čínským modelem“ státem kontrolovaného kapitalismu, zjevně některé inspiruje jako nový model meritokracie, a snad ne více než ty, kteří se považují za mající největší zásluhy (merit). (Představte si podnikatele ze Silicon Valley.) Přitahuje také svou historií úspěšného vytažení milionů z chudoby – zejména v rozvojových zemích, ale nejen v nich. Přesto „demokracie“ zůstává hlavní politickou cenou a autoritářské režimy platí lobbistům a odborníkům na public relations obrovské peněžní sumy, aby si zajistily, že také ony budou mezinárodními organizacemi a západními elitami uznávány jako skutečné demokracie.

Přesto s demokracií není všechno v pořádku. Nebezpečí pro demokracii dnes nespočívá v nějaké vnější propracované ideologii, která by systematicky popírala demokratické ideály.

Nebezpečí leží v populismu – degradované formě demokracie, která slibuje uskutečnit její nejvyšší ideály („Ať vládne lid!“).

Jinými slovy, nebezpečí pochází zevnitř demokratického světa – političtí aktéři představující toto nebezpečí hovoří jazykem demokratických hodnot. To, že konečným výsledkem je forma politiky, která je očividně protidemokratická, by nás všechny mělo znepokojovat – a představovat potřebu odlišného politického úsudku, který by nám pomohl přesně určit, kde končí demokracie a začíná nebezpečí populismu.

Jan-Werner Müller

Kompletní kniha Co je to populismus? ►

Podobné příspěvky

Napsat komentář